David Grossman prozradil, že miluje knihy Bohumila Hrabala nebo Zlaté úhoře Oty Pavla

„O Česku čtu nejvíc v novinách. Ale mám své oblíbené české spisovatele. Jde o Kafku, pokud ho tedy vnímáme jako Čecha. Pak je tu Hašek. Bohumil Hrabal, kterého skutečně miluji. Každá z jeho knih byla vydaná v hebrejštině. A ještě bych zmínil někoho, kdo je spíš novinářem, ale s velkým potěšením čtu jeho knihy. Je to Ota Pavel, jeho Zlaté úhoře jsem si velmi oblíbil. Tahle kniha mi o Česku řekla hodně,“ prozradil na Světu knihy Praha 2018 aktuální držitel prestižní Man Bookerovu cenu David Grossman. Jaký je podle něj rozdíl mezi lokálním a globálním autorem? Co může člověku pomoct v těžkých a složitých situacích? Kde leží zásadní místo literatury? 

Podívejte se na celý záznam tlumočené debaty s izraelským spisovatelem Davidem Grossmanem: 

Mezinárodně uznávaný prozaik, esejista a autor knih pro děti Grossman mimo jiné obdržel prestižní izraelskou cenu za literaturu, což je v Izraeli nejvyšší možné ocenění v tomto oboru, a v roce 70. výročí státu Izrael je mu přikládán zvláštní význam. Debatu na Světě knihy uvedl izraelský velvyslanec Daniel Meron. 

Jeruzalémský rodák David Grossman představil v květnu českým čtenářům svou novou knihu Přijde kůň do baru, za niž obdržel mezinárodní Man Bookerovu cenu. Hlavní hrdina knihy, komik Dovele, se jednoho srpnového večera ocitá na prknech divadla v malém městě. Jeho výstup se postupně proměňuje a z laciných vtipů se stává zúčtování s vlastním životem i diváky. 

Ukázka z knihy:

Odmlčí se. Zkoumavě si prohlíží obličeje, je v tom jakási zvláštní, téměř vzdorovitá dotěrnost. Na okamžik mám dojem, že diváky skutečně provokuje, ponouká je, aby se zvedli a odešli a nechali ho s jeho vyprávěním o samotě.

Ani mrtvýho jsem nikdy neviděl, dodá tichounce, nebo mrtvou.

- Víte co, amigos, pokračuje, vypadá trochu překvapeně, že se nikdo další nesebral a neodešel, nebudem ty řeči o pohřbech brát tak vážně, jo? Proč si tím kazit náladu? Jak se říká, „my se smrti nepoddáme“. No, nemám pravdu?! Ona si totiž podá nás. Mimochodem, napadlo vás už, že některý příbuzný se potkávají jenom na svatbách a pohřbech, takže pak není divu, že si o sobě navzájem myslí, že trpí maniodepresivní psychózou?

Vlažný smích

- Ne, vážně, dokonce jsem uvažoval o tom, že by v novinách vedle recenzí televizních pořadů a kritik restaurací mohly vycházet taky recenze smutečních hostin. Proč by ne? Člověk zajde každý den na jinou smuteční hostinu a pak napíše, jaký to tam bylo, co atmosféra, jestli se třeba vyprávěly nějaký pikantérie o zesnulým, jak se chovala rodina, jestli se už začali hádat o dědictví, jestli občerstvení stálo za to, jak se zúčastněným truchlilo -

Publikum se chechtá.

- A když už jsme u těch pohřbů, znáte ten, jak paní přijde do pohřebního ústavu podívat se naposledy na manžela? Funebrák jí ho ukáže a ona si všimne, že mu dali černý kvádro... Pozor, zvedne ukazovák, to není náš vtip, tenhle je z dovozu. A paní se dá do pláče: Můj James si hrozně přál nechat se pohřbít v modrém obleku. A zřízenec na to: Víte, madam, my je vždycky pohřbíváme v černých oblecích, ale přijďte zítra, uvidíme, co se dá dělat. Paní přijde druhý den, zřízenec jí ukáže Jamese v úžasným modrým obleku. Vdova mu asi tisíckrát poděkuje a ptá se, kde se mu ty šaty podařilo sehnat. A funebrák jí odpoví: tomu byste nevěřila. Včera, deset minut potom, co jste odešla, přivezli dalšího zesnulýho, byl zhruba stejně velký jako váš nebožtík manžel a na sobě měl modrý oblek, a jeho žena mi řekla, že snil o tom nechat se pohřbít v černým obleku. Vdova po Jamesovi mu ještě jednou rozechvěle a se slzami v očích poděkuje a šoupne mu nějaký prachy bokem. A funebrák dodá: No, a pak už stačilo jenom jim prohodit hlavy.

Smích. Publikum zase ožije. Pocítí škodolibost vůči holohlavému muži, který ukvapeně odešel z tak vydařené show. To se o něm říká, vykládá žena u vedlejšího stolku svému muži, že mu trochu trvá, než se rozehřeje.

(David Grossman: Přijde kůň do baru. Praha 2018, s. 144-145, zdroj: irozhlas.cz) 


Podívejte se na další záznamy:
Záznam besedy s Jaroslavem Kalfařem
Záznam besedy s Meikem Wikingem, autorem knih Hygge a Lykke
O thrilleru z úst nejpovolanějších