Život v diktatuře

Držitelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2009 Herta Müllerová přijela na veletrh Svět knihy Praha, aby tu před zcela zaplněným Velkým sálem představila svoji práci i novou knihu Liška lovec.

Knihy z pera Herty Müllerové nejsou oddychové čtení, jsou náročné a plné složitých lidských osudů. Přesto nebo právě proto je její dílo po celém světě ceněno, hojně kupováno a navrch ověnčeno mnoha vavříny. Jako dcera německých rodičů žijících v Rumunsku si prošla nelehkými obdobími, která se odrážejí v její tvorbě. Její život poznamenal Ceauseskův totalitní režim a také otcovo válečné členství v SS. Životní karty měla opravdu špatně rozdané. "Četla jsem mnoho knih o nacismu, snažila se otce pochopit, proč se k tomuto hnutí přidal a jak se to vůbec stalo, že takový zločinec, jakým Hitler byl, dokázal zmanipulovat takové davy. Dodnes to nechápu," přiznala. Na besedě s návštěvníky veletrhu vzpomínala na to, jak po přestěhování do Německa byla pod drobnohledem státní policie a jak vždycky poznala, že jí za její nepřítomnosti prohledávali byt. "Měla jsem liščí kožešinu, kterou jsem měla doma položenou, a oni jí postupně uřezali hlavu, nožičky, a vždycky je narafičili tak, že to na první pohled nebylo vidět. Byla to jasná výhružka. Říkala jsem si, že mi tím chtějí naznačit, co by mohli udělat mně," vzpomínala. Právě tyto zážitky se staly základem jejího nejnovějšího románu Liška lovec. "Jádro příběhu je bohužel realita, zbytek je její rozpracování, hra s postavami," vysvětlovala spisovatelka. "Žít pod takovým tlakem je náročné na psychiku, na udržení zdravého rozumu. Na druhou stranu vám to umožní dobře poznat sama sebe. Život v diktatuře vás totiž nutí rozhodnout se, jestli podlehnete strachu nebo se mu postavíte. Diktatury jsou postavené na tom, aby mezi lidmi vyvolávaly strach, protože lidé, kteří se bojí, se dají snadno zmanipulovat," dodala. 

"Věděla jsem, že když řeknu, co si myslím, do dvou dnů budu ve vězení. Říkala jsem proto raději jen půlku. Ze všech možných schůzí mi ale bylo špatně, to plkání mě dusilo, až jsem dospěla do chvíle, kdy mi došlo, že nemám co ztratit," zavzpomínala. Závěrem pak Herta Müllerová přiznala, že nikdy netoužila být spisovatelkou. Chtěla být kadeřnicí nebo švadlenou, protože se jí líbilo, jak tyto profese dokáží člověka razantně změnit. Její sen se vlastně splnil. Knihy, které píše, lidi mění, jejich duši, smýšlení. A to je víc než změna vzhledu.