Tokarczuková nebojuje s mocí, jen tematizuje lidskost a humanitu, říká její překladatel do češtiny

V překladu Petra Vidláka vychází Cesta lidí knihy, úplně první kniha nobelistky Olgy Tokarczukové. "Od počátku devadesátých let říká to, co si myslí, nikdy za tím nebyl žádný kalkul nebo potřeba někoho o něčem přesvědčit. Tokarczuková moc dobře ví, proč a pro koho píše," vysvětluje Petr Vidlák.

Cestu lidí Knihy napsala Tokarczuková před dvaadvaceti lety. Které motivy z knihy přetrvaly i v jejím pozdějším díle?

Románem Cesta lidí knihy z roku 1993 tehdy začínající spisovatelka uvedla do polské – a s jistou mírou nadsázky řečeno i do světové – literatury řadu velkých a v dalších letech živých témat. Za nejdominantnější, i když ne zcela objevný, považuji motiv cesty, poutě a putování za bájnou knihou, tedy univerzálním poznáním, možná i hledáním sebe sama. To se o mnoho let později naplno projevilo v Běgunech. Ale jsou i další motivy: například fascinace pohraničím (Denní dům, noční dům), horami (Empusion), přírodním okultismem (Pravěk a jiné časy), odpadlictvím (Knihy Jakubovy). 

Vyrovnávání se s kulturní, sexuální a náboženskou dominancí západního světa, nacionalismem a dalšími ideologiemi bylo předzvěstí všeho, co dnes představuje hnutí woke. Cesta lidí Knihy je tak nejlepším důkazem vizionářství a prozíravosti budoucí nobelistky. Podle mého názoru nejde o to, s čím se autorka ztotožňuje, a co nebo koho a jak angažovaně v současné společnosti podporuje, ale o to, jak dokonale pojmenovala otázky, na něž jsme minimálně v naší části světa začali být skutečně citliví až o mnoho let později.

To je přece to, co Tokarczuková umí a dělá dodnes – jako by se pro ni aktuální téma otevřelo dřív než pro ostatní lidi. Téma nomádství popsané v Běgunech, autorka vystihla mnohem dřív, než jsme to my všichni cítili, naléhavost vztahu ke krajině a zvířatům a pocit jednoty s nimi v Kostech mrtvých, queer problematika v Empusionu…

Ano, nastoluje témata, kterými provokuje a která my známe jen povrchně. Nastoluje je ale neprvoplánově, zobrazuje je do hloubky a opravdově, asi i proto, že je sama velmi citlivá. Ale nespatřuji v tom nějakou provokaci. Na druhou stranu, i když její knihy mají různé motivy, jedno mají společné: univerzálnost, lidskost, v širším slova smyslu humanitu.

Jak je Tokarczuková přijímaná v Polsku?

Díky Nobelově ceně je naprostou hvězdou, uctívanou ikonou, už nyní má vybudován svůj pomník. Nobelova cena je něco, co Poláky utvrzuje v národní výlučnosti. Tím ovšem soulad končí: souběžně je kritizovaná za svou "nepolskost", za to, jak se vyjadřuje o katolické církvi, nacionalismu, historii Polska, o vztahu Poláků k temným stránkám vlastní historie. Do toho se nešťastně zapletla i nedávná minulost, tedy problematika uprchlictví a film její přítelkyně Agnieszky Holland Hranice. 

Jak znám Olgu Tokarczukovou, není aktivistkou, která by záměrně usilovala o vyvolání konfliktu s mocí, establishmentem nebo mainstreamem, jsem přesvědčen o tom, že ona sama sebe takto opravdu nechápe. Nebo určitě do Nobelovy ceny nechápala. Dnes je situace v mnohém odlišná, její postavení ve společnosti se změnilo, jsou jí kladeny zásadní celospolečenské otázky, k nimž se vyjadřuje. Lépe řečeno, je nucena se vyjadřovat. Je za tím i specificky polské postavení spisovatelů, kteří jsou stále považováni za dnes již poněkud archaické svědomí národa s velkou zodpovědností za každé vyřčené i nevyřčené slovo. Tokarczuková přitom od počátku devadesátých let říká jen to, co si myslí, nikdy za tím nebyl žádný skrytý záměr, jen potřeba něco sdělit. Používá text především jako sebeterapii, moc dobře ví, proč a pro koho píše.

V Polsku má ale i řadu věrných příznivců.

Ano, ale zdaleka ani oni všichni ji nečtou tak, jak své psaní myslela. Mnoho lidí vidí v jejích knihách něco, co tam podle ní určitě není. Troufám si však tvrdit, že i přesto zastává postoj naprosté tolerance, čtenářské svobody, a ponechává na svých fanoušcích, jak s dílem naloží, jak ho interpretují. Někdy s údivem, někdy ji dokonce tyto pohledy inspirují. 

Nejvíce je to vidět při diskusích o překladech do různých jazyků. Tam autorka často opravdu nevychází z údivu, jak vysvětlují její texty sami překladatelé. Právě proto k nim má však neobyčejně přátelský vztah založený na jakési tvůrčí solidaritě. Jako jedna z mála spisovatelek je svým překladatelům upřímně vděčná za přenos svých slov do cizích jazyků, a navíc jim důvěřuje! To není vůbec obvyklé. Bylo to dobře vidět i při předávání Nobelovy ceny, kdy do Stockholmu pozvala své překladatele, aby se s nimi o toto mimořádné ocenění alespoň symbolicky podělila.

V čem se například projevují interpretační rozdíly?

V různých vrstvách. Čtenáři třeba pátrají po stopách minulosti v Sudetech, ptají se na vztahy Poláků s Němci a dalšími národy. Toto téma je zajímavé i z pohledu zahraničních čtenářů, a přitom je to něco, nad čím ona takto nepřemýšlí, co ji nezajímá. Jistě, žije v místech, kudy vede hranice, ale ona ji popisuje spíš jako hranici pomyslnou, jako fenomén, kde na sebe narážejí různé kultury.

Kdo tedy čte Olgu Tokarczukovou "správně"?

To je nezodpověditelná otázka. Není totiž žádný důvod ji nečíst správně. Jsem si jist, že její knihy nejsou náročné, okázale stylisticky komplikované nebo třeba vědecké. Ano, napsala pestré Běguny nebo rozsahem monumentální Knihy Jakubovy, ale na druhou stranu i útlý román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, což je čtivý příběh, skoro detektivka. Napsala i povídky, krátké, s krásným dějovým obloukem. Olgu Tokarczukovou může číst opravdu každý a nikomu nic nebrání, aby její knihy pochopil přesně tak, jak je autorka napsala. Ale musí chtít pochopit text, pravý význam slov. A nesmí od ní očekávat čistý žánr. Ale to je i úkol všech, kteří její dílo hodnotí a předkládají své interpretace ostatním, nebo, jako například v případě nepolských čtenářů, ho překládají.

Ptala se Klára Kubíčková, Nakladatelství Host.