Literatura na Hradě: Z okraje do centra

V předvečer Světa knihy ve středu 13. května se čtenáři sešli na Pražském hradě

na besedě se spisovatelem Markem Torčíkem a Alexem Popescu, zástupcem

rumunského ministerstva kultury. Pořadem, který organizoval Rumunský kulturní

institut v Praze, provázel dramaturg Světa knihy Guillaume Basset.

První část diskuze se točila kolem okrajů a center. Marek Torčík se vrátil ke svému

oceněnému románu Rozložit paměť, který se odehrává v Přerově. Popisoval, jak z

města mizí práce a přesouvá se do zemí, které vnímáme na okraji. "I když jsme

blízko srdci Evropy, naše literatura je na okraji. Nejsme moc známí. Naštěstí se to

ale pomalu mění," popisoval Popescu.

"Literatura je složitý ekosystém. Může se zdát, že v jeho centru stojí autor. Ale na

jednom díle pracuje spousta lidí, kteří mají podíl na jeho úspěšnosti," upozorňoval

český spisovatel. Vymezil se také vůči literárnímu snobismu. "Mám hodně přátel,

kteří nesnáší například ženské erotické romány nebo thrillery. Podle mě je takový

postoj hloupost. Tyto knihy přitahují pozornost čtenářů a generují peníze. A protože

je všechno propojené, nakladatelé musí mít v nabídce i tyto žánry," vysvětloval

Marek Torčík. Sám prý čte všechno, co se mu dostane pod ruce. Nepreferuje

konkrétní žánr, má však rád dlouhé věty a baví ho sci-fi. V tom se shodoval s

rumunským hostem, který také často sahá po sci-fi. "Moje profesionální já však

vnímá všechny žánry rovnostářsky. Na zahraniční trhy se snažíme dostat pestrou

nabídku, ale díváme se samozřejmě také na to, co bude nejvíce fungovat," doplnil

Alex Popescu.

Marek Torčík se také dotknul tématu politizace. Poukázal na to, že lidé vnímají jako

politické to, s čím nesouhlasí. "Jsem levičák v zemi, která tíhne ke středopravici, mé

dílo proto bude vždycky působit politicky," řekl. Pozastavil se též nad tím, jak odlišně

vnímají čtenáři jeho knihy v různých zemích: "Myslel jsem si, že v knize Rozložit

paměť píšu o postavě matky, ale Češi to tak vůbec nevnímali. Až v nizozemských

recenzích se začalo objevovat, že jde láskyplný dopis matce."

Alex Popescu závěrem upozornil na důležitý element, který je v literárním

ekosystému často přehlížený. "Máme spoustu dobrých děl, ale chybí překladatelé.

Chci například číst knihy našich ukrajinských sousedů, ať už jejich strašné válečné

zkušenosti, ale také o normálním životě před válkou. Role překladu je prostě velmi

důležitá. Jako vítězství vnímám už to, že se jméno překladatele začíná uvádět na

přebalu knihy. Překladatele je také potřeba dobře zaplatit. A o tom se moc nemluví,

že se nakladatelé leckdy nechovají k překladatelům fér," uzavřel.