Jaký byl letošní ukrajinský Book Arzenal očima ředitele Světa knihy Radovana Auera

Kyjev, páteční večer na konci června. Stojíme s Terezou a Martinem na vyhlídce v Parku Věčné Slávy vysoko nad Dněprem. Popíjíme pivo z kelímku. Vypadá to tu skoro jako u kyvadla na Letné, jen Dněpr je trochu širší než Vltava. A místo kyvadla se za námi tyčí padesátimetrová kamenná svíčka, připomínající miliony obětí ukrajinského hladomoru. Spolu s námi je tu docela dost lidí, hlavně mladých. Je příjemná letní noc a do zákazu vycházení zbývají ještě dvě hodiny. Před chvíli nás všechny vyhnaly sirény, ohlašující letecký poplach z nedalekého Městského Arsenalu. Od včerejška se tam odehrává jedenáctý ročník největšího literárního festivalu na Ukrajině a zřejmě největší kulturní akce v Kyjevě od začátku ruské agrese.

Sirény teď znějí znovu. Tereza pracuje pro vládní organizaci a má lepší náletovou appku, než běžní smrtelníci, takže nás informuje, jaká letadla a odkud vzlétla. Martin vede nevládku, která úzce spolupracuje s ukrajinskými ozbrojenými silami, takže zase doplňuje, jaké typy střel tato letadla mohou nést. Hmm, takový festivalový small talk jsem ještě nezažil. Do Kyjeva jsem po dvacetihodinové cestě vlakem dorazil až ve čtvrtek pozdě večer a neviděl jsem tak slavnostní zahájení, které obstarala Mariupolská filharmonie, momentálně v kyjevském exilu. A zmeškal jsem i překvapení prvního dne. Pořadatele počítali s návštěvou první dámy Oleny Zelenské, ta se dlouhodobě věnuje podpoře dětského čtenářství, dostupnosti knížek pro děti a je tedy logické, že zde nemohla chybět. Z auta s ní však vystoupil i prezident Zelenský. Na své sociální sítě pak umístil video s tímto vzkazem: "Dnes jsme všichni společně navštívili Book Arsenal, největší knižní akci v zemi, kde právě nyní probíhá brutální válka. A právě nyní přišly tisíce lidí podpořit nakladatele a autory, naši kulturu a identitu. Tohle je země, za kterou bojujeme: země, kde je kniha zbraní i největší hodnotou. Nikdo nemůže porazit takovou zemi."

Ředitelka festivalu Yulija Kozlovets si v danou chvíli nemohla přát lepší vzkaz ukrajinské veřejnosti. V tu chvíli z ní nejspíše spadlo obrovské napětí, které v posledních měsících prožívala. Rozhodnutí uspořádat knižní festival ve válečném stavu nejspíš během nich mnohokrát litovala. Musela řešit spoustu komplikací finančních, organizačních, politických i bezpečnostních s tím, že jí odpovědné autority dopředu řekly, že akce může být s ohledem na situaci kdykoliv z minuty na minuty odpískána. Jí by zůstaly v ruce jen vytištěné programy a nezaplacené účty. A taky se mohla stát řada horších věcí.

Na Knižním Arsenalu jsem byl poprvé v roce 2018. Je to mezinárodní knižní veletrh a literární festival jen o trochu menší než náš Svět knihy. Výjimečným jej činí mimo jiné lokace. Městský Arsenal je barokní památka, která po staletí sloužila jako sklad zbraní. Dnes je to kulturní instituce, věnující se modernímu umění. Dala by se náplní přirovnat k Centru současného umění DOX. Spojení moderního výtvarného umění s literaturou v unikátním interiéru na Knižním Arsenalu funguje skvěle, ostatně v roce 2021 jej London Book Fair ověnčil titulem nejlepší knižní akce na světě. V roce 2022 se akce konat nemohla.

Letos je Arsenal trochu skromnější, z bezpečnostních důvodů nemohou mít nakladatelé jednotlivé stánky, je třeba počítat s tím, že během pár minut by se osazenstvo celé akce muselo přesunout do krytů. Nabídka knih je tak soustředěna do několika velkých knihkupectví, rozdělených tématicky. Program ale běží na několika pódiích nonstop po celé čtyři dny. Je tu přes dvěstě autorů ukrajinských a dvanáct zahraničních hostů. Více jich Julija do tak nejistých podmínek ani pozvat nechtěla, zároveň nechtěla ani stavět celou akci na online debatách, jedinou vyjímkou je online přednáška Timothy Snydera.

"Litevci, Gruzínci a Češi, naši nejstatečnější přátelé jsou tady," glosuje to Kateryna Michalicyna, spisovatelka, kterou jsme loni pozvali na Svět knihy, když se v sobotu potkáváme u fontány před hlavním vstupem. Jsem na rozpacích, ale pro Ukrajince je opravdu důležitý pocit, že na ně svět nezapomíná. 

Sobota je na Arsenalu nejsilnější den. O páteční noci zažil Kyjev největší ostřelování za poslední týdny, včetně obětí na životech (Kdybych to věděl, asi bych v tom parku nad Dněprem tak klidně to pivo z kelímku nepopíjel), přesto se areál od rána plní tisícovkami lidí (celkem jich na festival dorazí neuvěřitelných dvacet osm tisíc). Všechny pořady jsou narvané k prasknutí. Publikum je jiné, než u nás, je velmi vnímavé, autorům doslova visí na rtech. Síla slova a jazyka je tu doslova fyzicky hmatatelná. Ukrajinská literatura je literaturou mladých autorů pro mladé publikum, velkou roli tu hraje poezie. Autoři ji často čtou z mobilu. Moc se neohlíží zpět, hlavní roli tu má aktuální, válečná zkušenost. Vlhké oči posluchačů tu nejsou výjimkou, ale pravidlem, střídá je však velmi rychle nadšení ze setkání lidí, kteří se dlouho neviděli, a když, tak rozhodně ne na kulturně společenské akci. Celá ukrajinská kulturní scéna se nějak angažuje v obraně Ukrajiny, shání prostředky, vozí pomoc na frontu. Je to jejich boj.

Už když jsem tu byl v roce 2018, měl jsem pocit, že tu probíhá něco mezi našim národním obrozením a kulturním kvasem ze začátku devadesátých let u nás. Řada autorů sem přijela z fronty na opušťák. A velmi častým typem návštěvníků je tu mladý pár, on ve vojenském, ona ve svátečních šatech. Nebo taky v maskáčích oba. Když vidím tatínka v uniformě, který nemá ruku, jak vybírá s dcerkou obrázkovou knížku, musím to jít vydýchat do nedalekého parku.

Mám svoji přednášku o možné spolupráci s českým knižním sektorem a podpoře, které ukrajinským nakladatelům a autorům nabízí české ministerstvo kultury. Nejsou to velké věci, ale zájem je enormní. Sobotní program zakončuje program ukrajinského PENklubu na velké venkovní scéně. Básně autorů s přímou frontovou zkušeností s hudebním doprovodem. Jazz střídá blues i country, atmosféra jak na rockovém koncertě. I když nerozumím, je to strašně silné a zůstávám až do konce. V paměti mi utkví dívka, která celý program otevírá svou básní, Viktorija Amelina. 

Jedna z nastupujících hvězd ukrajinské literatury. Je tu na roztrhání, moderuje nebo vystupuje s vlastní tvorbou v několika pořadech. Narodila se v roce 1986, s rodiči se vystěhovala jako dítě do Kanady, ale rozhodla se vrátit na Ukrajinu, kde pracovala jako ajťačka. Poté, co se její první román prosadil na mezinárodním poli, v roce 2015 s IT sekla a začala se věnovat literatuře na plný úvazek. V roce 2021 získala Cenu Josepha Conrada a ocitla se na shortlistu Ceny EU za literaturu. A také založila Newyorský literární festival. New York je osada na Donbase. Od začátku války se věnuje dokumentaci válečných zločinů. V neděli ještě na Arsenalu moderuje debatu s kolumbijskými novináři a publicisty, kteří se snaží rozšířit povědomí a získat podporu pro Ukrajinu v Latinské Americe. V pondělí, po skončení Arsenalu je bere blíž k frontovým liniím, do Kramatorsku. V úterý s nimi sedí v tamní oblíbené pizzerii Rio Lounge. V té, kterou právě v tu chvíli trefuje ruská raketa. Umírá v sobotu 1. července v nemocnici v Dnipru. Mamince ročního kluka bylo třicet sedm let.

(článek vznikl pro Deník N)