Budím se do dnů pro poezii

Jedním z hostů veletrhu se stal legendární polský básník Adam Zagajewski. Jeho dílo je ověnčeno mnoha cenami a je považován za vážného kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu.

Páteční setkání s touto výraznou osobností básnického světa si nenechalo ujít mnoho návštěvníků veletrhu a Adam Zagajewski svým otevřeným a komunikativním chováním dokázal, že básníci nejsou jen zasnění lidé, ale docela obyčejní smrtelníci z masa a kostí. „Proč častěji píšu básně než prózu? Protože některé myšlenky a pocity se mi jednoduše lépe vyjadřují prostřednictvím veršů,“ vysvětloval rozdělení svých pracovních zájmů. „Byl jsem například u Mexického zálivu, nechalo to ve mně velký dojem a pro popsání toho okamžiku mi chyběla slova, možná bych se dokázal vyjádřit hudbou, ale ne množstvím slov. Poezie je niternější, je víc na vnitřní úrovni, lépe se v ní popisují pocity. Proto tedy častěji píšu básně.“ 

Na otázku, proč se ve svém díle často obrací do minulosti, odpověděl, že vracení se k výjimečným životním okamžikům, je jako návrat do dětství. „Minulost je v nás stále přítomná, zakořeněná a občas se vynoří, aniž si to uvědomujeme. Máme ji někde uvnitř.“ S humorem odpovídal na otázku, jakým způsobem tvoří. „Hned ráno, když se probouzím, už vím, jestli to bude den pro poezii nebo pro prózu. Častěji, jak je vidět, se budím do dnů pro poezii.“ 

V diskusi došlo i na vliv politiky na jeho práci. V roce 1975 se totiž po podepsání protisovětské petice List 59 stal zakázaným autorem, žil v emigraci a do Polska se vrátil až v roce 2002. „Nemůžete před okolním světem zavírat oči,“ vysvětloval, že ho politika v tvorbě samozřejmě ovlivňuje dodnes. V Praze nebyl Adam Zagajewski poprvé, má k ní blízko a napsal o ní dokonce báseň Září, která pojednává o hledání domu Vladimíra Holana. Nejnověji si čeští čtenáři mohou přečíst jeho práci ve sbírce Neviditelné věci.