Aby slova nepodváděla. Radka Denemarková o Hertě Müllerové

Kdybych měla volit jediné slovo, bylo by to slovo zarytost. Její knihy se polykají jako hořké pilulky. Nasytila prozaickou řeč lyrickými obrazy. Nechodí po vyšlapaných chodníčcích. Dupe, aby materiál popraskal. Je to literatura, která je světem sama o sobě. Knihy Herty Müller svědčí o obnaženém člověku a o teroru, který má usměvavou tvář a je obklopený zavařovacími sklenicemi, holiči, schůzemi, sebevraždami, rozkvetlými zahradami, zpustlými parky, všudypřítomným chlemtáním krve. V doslovném i přeneseném smyslu. Dotýká se psaním podvědomí. Dotýká se jehlou bolestivé dásně. Ezra Pound o Henry Jamesovi napsal: „Umělci jsou tykadla lidstva, ale pitomci, kterých je převážná většina, se nikdy nenaučí velkým umělcům věřit. Dav nudných hlupáků nepozná pravou ruku od levé a nehledá smysl věcí. Mít námitky proti něčemu, čemu jsem se ani nepokusil porozumět, není nic těžkého.“ A Herta Müller cítí vítr, i když je bezvětří.

Foto: Stephanie von Becker

Věty Herty Müller lze poznat se zavřenýma očima, po čichu. Její postavy kladou roky jako chladivé plátky na své rány. S myslí spisovatele je to jako s inkoustovou náplní do pera. Vyprázdní se s každou knihou. Pak je nutno počkat, až se naplní. Herta Müller má bezednou „náplň“. Komunistické Rumunsko je humus, ze kterého raší atmosféra jejích knih. Peklo jsou ti druzí. Ale peklo jsme také my pro druhé. Románová tvorba si může oproti historii, literatuře faktu dovolit mířit na střed, na samu esenci, kde trůní nebo se hrbí pravda. Herta Müller tak činí materiálem, kterým se od narození do světa včleňujeme - jazykem.

Na podzim 2010 jsem byla hostem Mezinárodního literárního festivalu v Berlíně, tisk i festivalové kuloáry propíraly novinku s příchutí skandálu: Oskar Pastior, básník a přítel Herty Müller, jenž byl předobrazem hrdiny románu Rozhoupaný dech, spolupracoval v šedesátých letech s rumunskou tajnou policií Securitate. Jenomže: jak soudit člověka, který byl společností vyloučen (svobodomyslností, původem, homosexualitou)? Jehož život byl onálepkován? A každá z nálepek znamenala v komunistické diktatuře jisté vězení a ohrožení života. Herta Müller ve své tvorbě pitvá systém, kde nejde jen o potlačení svobody, státní teror, ale především o atmosféru nedůvěry, bezmoci a rezignované bezvýchodnosti. Nasává z reálných dějů motivy a témata, které přetaví do literárního světa. Volí slova, která padnou jako ulitá. Mísí fakta dvacátého století ze života rumunské a sovětské společnosti. Volí les metafor, aby přiblížila atmosféru koncentračních táborů dvacátého století. Je to silné, poetické svědectví. Čas rozbitých kukačkových hodin. Jsem přesvědčená, že než člověk začne psát, musí vstát od stolu a smést ze sebe drobty žité a strávené reality. Pak si může znovu sednout a začít psát o vnitřní realitě. Herta Müller se nebojí lyričnosti, něhy, dětského vidění (lze děti vůbec strašit realitou?), píše v krátkých kapitolách, jako by to byly strofy rozhoupané básně. Próza přesto nepřestává být krutě realistická, plná bizarních postav. Deportace nikdy nekončí. Návraty z lágru neznamenají konec lágru.

„Praha má drápy“ Rozhovor s irským spisovatelem Johnem Banvillem

Narodila se 1953 v německy mluvící rodině v banátském Nitzkydorfu. Její tvorba je od prvotiny Nížiny monotematická. Otec sloužil za druhé světové války u jednotek SS, matka byla po válce deportována do pracovního tábora v Sovětském svazu. Herta Müller vystudovala na univerzitě v Temešváru romanistiku a germanistiku. Pracovala jako překladatelka, 1979 musela místo opustit, protože odmítla spolupracovat s komunistickou rumunskou tajnou službou Securitate. Živila se jako učitelka v mateřské škole. 1987 emigrovala do Německé spolkové republiky, v současné době žije v Berlíně. V roce 2009 obdržela Nobelovu cenu za literaturu.

Napíná a zkoumá jazyk, který si z Rumunska přivezla s sebou. Je to němčina prorostlá místním, švábsky zbarveným nářečím, obnažená na kost, vykloubená a podezřelá stejně, jako je vykloubený a pokřivený svět postav tímto jazykem popisovaných. „Nevítaná“ němčina odolávala rumunskému okolí, musela být úsečná, neúprosná, tvrdošíjná. Herta Müller rentgenuje dennodenní život v městech a vesnicích, jimž vládl diktátor Nicolae Andruță Ceaușescu (1918-1989), jako by vyprávěla poetický příběh mytických rozměrů.

Její věty jsou řezy chirurgickou ocelí. Pod kůži se zarývají slova a spojení, která se opakují v celé tvorbě. Píše jednu knihu, která se táhne jako předlouhý vlas; čtenáři uvízl v jícnu a nelze ho vydávit. Táta, kterého už nelze vyhledat, máma, kterou mít nechce. Moruši a švestku polknout lze.

Polkla jsem. Cestovní pas a Rozhoupaný dech jsem překládala po dokončení románu Kobold. Na románu jsem pracovala přes dva roky, nesnadná témata bobtnala a prorůstala jazykem a zpevňovala břeh příběhu, byla jsem ráda, že jsem text po tom intenzivním promýšlení od sebe odloupla. Vyčerpaná spisovatelka nutně potřebovala výdech. Tentokrát na pomoc přispěchala překladatelka a odklonila přemýšlení jinam. Jde o dech textů. Pro svoje skládám v češtině slova pinzetou. Proč jsem ochotná věnovat textu jiných to nejcennější, drahocenný čas, který není nekonečný? A materiál, který mám jako spisovatelka k dispozici, český jazyk, když v mysli stojí ve frontě mé postavy a čekají na příběh? Aby mě kniha zaujala, musím cítit, že "něco" je jinak. Otevírá průzor. Práce s jazykem, s tématem, tónem textu. U Herty Müller nestačí přeložit jen slova, musejí vyvolat stejný lyrický obraz v češtině jako v němčině. Jinak překlad nefunguje. Překládám tak, jak chci, aby překladatelé překládali mé knihy - aby se k nim tulili, mazlili se s nimi, nahmátli tu správnou emoci, rytmus. Aby vyznění v cílovém jazyce bylo stejné jako v jazyce výchozím. Někdy si říkám, že by měli překládat hlavně spisovatelé, vnímají jinak, vidí druhému do kuchyně, nedají se „oblafnout“ a vodit za nos a zároveň jsou k práci pokorní, ctí celek . Překládat Rozhoupaný dech znamenalo vláčet vozík s uhlím, vápnem, nosit pytle s cementem. A autorka s vrbovou píšťalkou v koutku úst mě popohání. Energie posedlosti musí být znát. Líbí se mi jednoduchý, a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžké téma totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Ale je to jako v životě - jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno. Určitě ještě nejsou propátrané všechny formy a způsoby práce s jazykem. Vnitřní vesmíry jsou tak různorodé, jim by se měl přizpůsobovat materiál, který mám k dispozici: slova. Myslím si, že ve svých knihách pořád nedořekla všechno, že vždycky jen brnkne o něco, co v rumunském Banátu musela prožít. Projevuje se to i v jejím neustálém kroužení kolem jednoho tématu. Jako by oddalovala moment, místo, kde tříska vězí. Vzpomenu si při tom vždycky na Prima Leviho, který když už se rozhodl, že řekne všechno, nakonec se zabil. U Herty Müller je literatura sebezáchovný přístup. Není jen autorka, ale také člověk, který tím vším, o čem píše, prošel. Není to účelové pátrání v sobě, naopak, člověk při tom spíš od sebe utíká, pozoruje se vlastně z odstupu.


CESTOVNÍ PAS

Cestovní pas je syrový záznam pomalého toku čekání, plynou dny, měsíce, roky, životy. Německá vesnice v Rumunsku za komunistického režimu je past. Držet v ruce pas není výhrou. Za vítězství se platí popřením lidskosti. Moc zneužijí ti, kteří ji představují. Farář, milicionář, starosta. Cestovní pas je novela tiché bezmoci. Báseň v próze.

Knihu jsem překládala v zimě. Venku sníh, jím scvrklá jablka. Mám ráda pohyb, kdy se mnou oči. Ukazováček klouže po měkkém víčku. Překládala jsem text intuitivně. Jako zvíře. Po čichu. Vysoustružit věty. Vysoustružit češtinu. Text je domino. Poslední slovo a obraz, který ze slova vyrůstá, podnítí další slovo. Překládat jazyk znamenalo překládat lyrický obraz, který slova vyvolávají. Herta Müller slova kuje v kovářově dílně. Zjitřená vnímavost z doby, kdy v Rumunsku žila, způsobila, že za slovy je cítit „fyzičnost věcí“. Základní lidské reakce jsou velmi jednoduché. To ostatní je literatura vymyšlená lidmi, kteří věci rafinovaně komplikují. Herta Müller z Rumunska odešla. Ale uvízla v jazyce, ten má pod kůží. Němčina Herty Müller je krystalická a přitom expresivní. Něčím připomíná Franze Kafku. Onou izolovaností v moři a náruči jiného jazyka, v jednom případě češtiny a v druhém rumunštiny. Pražská německá literatura byla specifická svou jazykovou stránkou, takzvanou pražskou němčinou. Franz Kafka napsal v roce 1921 z Matliar Maxu Brodovi, že německá řeč židovských spisovatelů je „sebetrýznivá troufalost po cizím majetku, který člověk nezískal, ale poměrně náhodným hmatem ukradl“ a z té řeči vznikla „cikánská literatura, která ukradla německé děcko z kolébky a v největším spěchu si ho nějak přizpůsobila, protože přece někdo na tom laně musí tančit.“ Herta Müller i Kafka tančí bravurně. Přehrabuje se ve slovech, precizně je přeskupuje. Přiložit stetoskop na hruď textu a poslouchat dech vět. Seškrabuju omítku ze slov. A postavy jsou chladné. Klidné, když někoho vedle utloukají. Úskalími, kterými překladatel musí proplout, patří „čechořečnost“, archaismy. Herta Müller klade věty vedle sebe jako cihly. Vznikne stavba pevná, bytelná s rozvlněnou omítkou. Zvláštní němčina. Neněmecká, hutná. Plná kompozit, která autorka vymýšlí. Nechá slova vběhnout do ohrady příběhu a ostříhá jim srst. A vypustí je. Způsob, jak vrátit slovům jejich význam.


ROZHOUPANÝ DECH

Leopoldu Aubergovi, vypravěči Rozhoupaného dechu, je sedmnáct let, když ho Rusové z rodného města Hermannstadt (Sibiu) odvlečou v lednu 1945 do pracovního tábora. Leo se po pěti letech v ukrajinském lágru Novo-Gorlovka vrátí. Z míst, kde lidé umírali hlady, vysílením, bitím. Básník Oskar Pastior (1927-2006) prošel takovým peklem, s Hertou Müller začali psát knihu na základě jeho vzpomínek. Autentické momenty zpracovala po Pastiorově nečekané smrti sama. Nenapsala historický román, zpracovala poeticky svět hlavního hrdiny. Pro naivního Leopolda byla zpočátku deportace vysvobozením z jiného vězení: věděl, že společnost mu nikdy neodpustí homosexuální orientaci. Marně lapá po klidném dechu. Jeho dech bude do konců dnů rozhoupaný.

Leo se světa zmocňuje slovy a slova si pěchuje do mysli a je sám překvapen, čeho je naše mysl schopna, pokud sama sebe o něčem přesvědčí. Slovy lze ovlivnit i smysly, zaměňovat pachy, vůně. Próza je strukturovaná jako poezie. Neorientuje se na linii syžetu, je propracovaná v rovině fonetické, lexikální, sémantické a syntaktické (některé pasáže se skládají z kratičkých vět). Což znamenalo v sytému češtiny dohledat adekvátní prostředky se stejným cílovým účinkem (písmenu „š“ v originále odpovídá „r“ a „ř“ v překladu). Slovník lágrových slov je poklidný. Slova jsou personifikovaná, návratná, hmotná. Překládat znamenalo slova ochutnávat. A věci a slova ožívají jako bytosti (lopata srdcovka, anděl hladu). Ožívají celé věty. Pokud to šlo, jemně jsem se snažila odkázat na totalitní oběti obecně (například pták kalandra zpěvná odkazuje na historika Záviše Kalandru, který byl v roce 1950 popraven v zinscenovaném komunistickém procesu). Snažila jsem se v celku zachovat opar záhadné poetičnosti, tak pěkné v protikladu k lágrovému dění. A odkazy na teorii relativity Hermanna Minkowského, filozofii Karla Jasperse a existencialismu a teorie modelu světa jako hry Eugena Finka. Snažila jsem se zachovat oxymoróny, neologismy i specifičnost němčiny ozvláštněné rumunským dialektem (kde nefungovalo například vkládání příbuzenských označení za jméno, vžitých v Sedmihradsku, použila jsem jinou „odlišnost“, typické je třeba místní označení příbuzenského vztahu za jméno: die Fini-Tante), odkazy na bibli, Rilkeho, homosexuální vnímání barev, zvukomalebnost (schaufeln-schweigen-Schaf), neologismy (Herzschaufel, Hautundknochenzeit), hru se slovy ruskými a německými (kušať-kušeln). U místních jmen jsem k německým vkládala ekvivalenty rumunské v případech, kde byly zvukomalebné a graficky zajímavé, mimoděk je to připomínka míst, kde se Leo ocitá a jaké zvuky se kolem něho mísí.

Čtenář Rozhoupaného dechu má pocit nikoliv totalitního, ale nadpřirozeného nebezpečí. Hertě Müller se podařilo zachytit esenci lágrů, vrátit paměti temná místa 20. století. Vyčítali jí, že v lágrové tematice volí za hrdinu gaye a jeho svět popisuje lyrickou řečí. Pro mne je román famózní metafora lidské samoty. Ztracené roky se nikdy nevrátí. A který život je vlastně ten ztracený a který je ten správný? I den v lágru může být uměleckým dílem, tvrdí Leo, den se struskou, den s cementem, den s pískem, den se smrtí. Den se slovem.


SRDCE BESTIE

Překládat text Srdce bestie bylo jako polykat švestky. Na zápraží se vršily pecky. Kamínky, v jejichž skousnutí je trpká pachuť smrti... Zatímco v Cestovním pase lidé o vystěhování usilují, v Srdci bestii se totalitní stát všemi prostředky snaží, aby se „zrádců národa“ sám zbavil. Nemá to konce. Srdce bestie je báseň v próze, ucelené fragmenty textu za sebe autorka klade jako vybroušené diamanty, bez chronologické následnosti. Nejde o prostý popis věcí. Naléhavost narůstá s mírou informací zakuklených do metafor a obrazů, z nichž vyrůstá podivný svět, svět mocných a bezmocných. Jde o mikrosituace a dojmy, chladně zaznamenané v krátkých, promyšlených větách. Herta Müller po studiu překládala technické popisy strojů, tentokrát popisuje soukolí a částečky mohutného stroje zvaného totalita. Pracuje jako malířka, která tečky pečlivě odměřuje s milimetrovou přesností; z odstupu vznikne nový, výsledný dojem. Text je švestka. Slova - jak je u Müllerové zvykem - dozrávala kolem pecky, autobiografického jádra. Vláčí s sebou minulost a postupně se jí zbavuje vysoce stylizovanou literární formou, poučena tezí Bertranda Russella, že svět se skládá z navzájem zcela nezávislých faktů. Proto naše poznání světa - jakožto odraz těchto navzájem zcela nezávislých faktů - může být vždycky pouze dílčí (Jediné věty, které jsou smysluplné a něco znamenají, jsou zkušenostní věty - tedy věty vztahující se ke stavu skutečnosti.). Věděla jsem, z čeho napájí Herta Müller své „zkušenostní věty“. Diktátor plodí hřbitovy nikoliv na válečném poli, ale v pokojích studentských kolejí a během výslechů, které vedou nenápadní sadisté. Text je studií strachu, který se šíří jako epidemie mezi dětmi i dospělými, napadá přátelství, manželství, pracovní vztahy. Nejzákeřnější je právě tento strach, který se rozvalí v podvědomí. Lidi v totalitní společnosti charakterizuje nedůvěra a podezíravost. Neodůvodněně pochybují o věrnosti a důvěryhodnosti bližních. Všechno, i úsměv může být osobním útokem.


NÍŽINY

Její povídkovou prvotinu jsem překládala s končícím podzimem 2013 v Norddorfu na německém ostrově Amrum. Ostrovem se přehnal orkán; vzduchem a nad vodou jako sýčci poletovala slova, jimiž nasákly povídky: potácet se, vrávorat, motat se. Houkání sýčka přivolává smrt. Převrácené popelnice klapaly víky, jako by to byly chřtány; modré, žluté, černé. S kořeny vyvrácené stromy. Svět za okny mizel. Zakusovala jsem se do knihy jako do obloženého chleba. Dobře prorostlá kniha. Měla jsem pocit, že zmizím i s proskleným domem; odvál ji vítr, nikdo neví kam.

Müllerová ohmatává kořeny orkánem vyvrácených životů, pozorně sleduje kořeny a jehličí a pobřežní písek, větrem nalepený v okenních tabulkách. Soubor povídek je prosáklý motivy, které se budou v díle Müllerové kolovrátkovitě opakovat. Její tvorba je od prvotiny Nížiny monotematická. V tomto světě vyrůstá děvčátko. Pozoruje. Nediví se. Nehodnotí. Popisuje. Pro dospělé je samozřejmostí podřezávat prase a husu a kachnu; nevidí teplou krev podobnou své. Pro dítě je svět jedné vesnice světem hrůz, světem pohádek Jacoba a Wilhelma Grimmů, s neúprosnou odplatou zla. Dokonce tu ani láska a smrt nemají odlišný status než jiné, jednorázové události. Vypráví se tu o sdílení prostoru s cizími lidmi, kterým říkáme rodina. Dítě se nachází uvnitř vsi, ale sociálně i duchovně je mimo, izolované. Dialog nezazní. Protože skutečný dialog se liší od pouhého mluvení. Rumunská vesnice je humus, ze kterého raší atmosféra jejích knih. Už tady zkouší psát v krátkých blocích, jako by to byly strofy rozhoupané básně. A próza nepřestává být krutě realistická, plná bizarních postav. Pod kůži se zarývají slova a spojení, která se navracejí v celé tvorbě. Píše jednu knihu, která se táhne jako předlouhý vlas, jenž čtenáři uvízl v jícnu a nelze ho vydávit. Vším, o čem píše, sama prošla. Postavy na sebe berou táž neštěstí, přivolávají na sebe tytéž tragédie. Podařilo se jí nejen vrátit paměti temná místa totalit 20. století; pro mne jsou její texty především metaforou lidské samoty. V někdejším Rumunsku, v Banátu, v německy mluvící vesnici, kde byli všichni neustále ve střehu a mluvili v průběhu let mnoha jazyky, protože vlády, a tedy i úřední jazyky se během 20. století měnily; ves v údolí je vzorek nacionálně frustrovaného lidstva; rumunština, němčina, maďarština, francouzština. Jazyky šumí, šelestí, šustí, chrastí, šramotí, burácí, hučí. Jako tráva, jako voda, jako ptačí křídla, jako lesy ve větru. Matka mívala v domácnosti různá košťata a košťátka. Müllerová vymetá minulost seznamem slov, kterých se bojíme, sfoukává prach a trhá pavučiny, než pavouci prchnou a zalezou. Je to svět, kde všichni zírají do prázdna, kde jejich mlčení lže. Müller prožité destiluje. A vyznění je čitelné: to nejpodstatnější, nejcennější pro lidstvo je důstojný život. Nikoli přežití za každou cenu.


LIŠKA LOVEC

Román nasál historii města Temšváru a Temešvárského Banátu. Temešvár je město menšin, především Němců, Maďarů a Srbů. 15. prosince 1989 zde začala revoluce proti režimu Nicolae Ceauşesca. Duchovní Maďarské reformované církve László Tökés měl být deportován tajnou policií Securitate a v reakci nato obstoupili členové církve jeho dům. Lidé, mezi nimiž byli i Rumuni, se shromáždili na centrálním náměstí Piața Operei. Komunistická vláda nařídila armádě střelbu do lidí. Mnoho důstojníku odmítlo. Securitate však začala střílet do davu a byla věrná Ceaușeskovi. To byl začátek konce komunistického režimu, který padl o týden později. 20. prosince byl Temešvár prohlášen prvním "svobodným městem". Celkem během revoluce v Rumunsku zemřelo 1 104 lidí a 3 321 jich bylo zraněno. Dnes oběti připomínají památníky na hlavním náměstí. Román Liška lovec vyšel po autorčině emigraci do Německé spolkové republiky, tři roky po smrti diktátora Nicolae Ceauşescu. Je to román o zemi odříznuté od zbytku světa a rostoucím strachu, který se pod kůži zakusuje jako jablečný červ do jablka. Varování jsou důrazná. Rozřezané kožešiny v zamčených bytech. Ani příroda není útěšná, topoly připomínají ostří nabroušených nožů. Liška neví, kým je. Je obětí i lovcem. Ani postavy románu nevědí, kým jsou. Na konci románu se pachatelé a oběti slijí. Nikdo nikomu nevěří a láska je zrada. Kde mají lidé srdce, mají lidé vyrostlí v diktaturách hřbitov. Liška mění srst, ne povahu. Román zachycuje nejen situace ze života temné rumunské historie, ale především podstatu nesvobody a zotročování, kde přežijí jen švábi. Paralely. Je tu všechno, co se jmenuje policejní stát. Všední život diktatur. Svět, ve kterém mají děti obličeje starců. Před tématem lidské identity blednou všechny politické úvahy. Ptá-li se někdo po smyslu svého života, je to příznakem nespokojenosti se sebou samým, která může být příznakem vnitřní krize, uvedl vídeňský psychiatr V.E.Frankl. Pojem vůle ke smyslu Frankl chápe jako nejhlubší potřebu člověka "najít ve svém životě nebo snad lépe řečeno v každé jednotlivé životní situaci smysl - a oddat se mu, naplnit jej! Kvůli tomuto naplnění je člověk hotov také trpět, kdyby to bylo nutné. Naopak však, neví-li o žádném smyslu svého života, na život kašle, i kdyby se mu navenek vedlo sebelépe, a za jistých okolností jej pak odhazuje." Totalita, v níž se spolčí průměrní a jinakost trestají, je drtivá vždy. Dobývání svobody a svobodného, kritického myšlení, je těžké v každé době a nikdy, nikdy nekončí... Zbývá vydobýt to nejlepší ze švestek, ale do pecek nekousat.


ŠELEST NA SRDCI MĚST

V dubnu 2012 přijela Herta Müller do Prahy. Musela předtím ve svém životě ustát negativní bouři. Prý Nobelovu cenu nezískala za literární um, ale za politická témata. Nestoudnosti ustála. Stejně jako výtky, že se změnila po Nobelově ceně. Nezměnila. Změnilo se okolí. Ona si střeží víc samu sebe. Koho jiného by také měla střežit? Program Herty Müller byl pevně stanoven, čas musel být ukradnut. Utekly jsme na večeři. Hádaly se o barvu měsíce, který svítil nad Prahou a ještě nebyl scelený. A o politice, zaháněly jsme strach. Nejen z antisemitismu, nejen z rasismu, nejen z totalit. Je křehká vzezřením, věkem, nasazením. Řekla: „Musíte to všechno vydržet.“ Proč bych měla, na to si budu muset odpovědět sama. Když se v Berlíně přestěhovala do nového bytu, nakupovala květiny u nedaleké květinářky. „A odkud jste? Z Francie?“ - „Ne, z Rumuska.“ - „Aha, z toho si nic nedělejte.“

Stejné reakce zažívám já. „A odkud jste?“ - „Z Čech? Aha, z toho si nic nedělejte.“ Mohu si opakovat truhlářovu větu z textů Herty Müllerové: „To se nedá vydržet„, řekl truhlář, „to nikdo nevydrží“.

Takováto třídění lidí předávají dospělí dětem doma a ve školách, takže ďábelský kruh nelze rozetnout. Je důležité ohmatávat i prostor, kterému se říká duše. Člověk je uzpůsobený tak, že své vnímání světa považuje za jediné možné a správné a mnohá zkušenost je nepředatelná, přestože lidská přizpůsobivost je jinak jako z vosku. Literatura stvrzuje, že možností „vnímat“ je nespočet, že slova, jimiž přemýšlíme, lze omýt a používat „jinak“, že lze žít „jinak“, že svoboda tvorby i podoba bytí jsou bezbřehé. Ano, dobývání svobody a svobodného, kritického myšlení, je těžké v každé době a nikdy, nikdy nekončí. Pojem kolektivních vin a kolektivních vítězství je zrůdný. A nacionalismus je dnes ještě zrůdnější, protože plive jedinou otázku: „A odkud jste?“ Položme si otázku jinou, zásadnější: „Kdo jsme?“ Jde jen o to vydržet.

Herta Müllerová na Světě knihy Praha 2019

> Setkání s nositelkou Nobelovy ceny
Hertou Müllerovou
pátek / 18.00 / Velký sál - střední hala

> Herta Müllerová - autogramiáda
pátek / 19.00 / Velký sál - střední hala

> Literatura jako hlas svobody: debata nobelistů
sobota / 20.00 / kino Lucerna / nutná speciální vstupenka https://bit.ly/debatanobelistu

Radka Denemarková na Světě knihy Praha 2019

> Radka Denemarková: „Hodiny z olova“
sobota / 15.00 / Literární kavárna

> Radka Denemarková - autogramiáda
sobota / 16.00 / L209

> Radka Denemarková + Šeng Kche-i
sobota / 18.00 / DOX