„Praha má drápy“ Rozhovor s irským spisovatelem Johnem Banvillem

Celý text rozhovoru, jehož zkrácená verze vyšla v sobotní příloze v Právu (4. 5. 2019).

Foto: Berry Maccal

Vaše zatím nejnovější kniha v českém překladu je Zkrotit vlka, detektivní příběh zasazený do Prahy roku 1599. Jaký je váš vztah k Praze a proč jste si za dějiště knihy vybral zrovna Prahu šestnáctého století?

V Praze jsem byl mnohokrát - jak říká Kafka, matička Praha má drápy - a jsem tím nádherným a pro mě stále cizím městem pokaždé znovu uchvácen. Velká část mého románu Kepler, volně inspirovaného životem velkého astronoma Johannese Keplera, se také odehrává v Praze, a to za vlády císaře Rudolfa II., a jak doba, tak místo se pro mě staly zdrojem fascinace. Zkrotit vlka mi zřejmě bylo nějak souzeno. Neměl jsem v plánu zasadit další detektivní příběh Benjamina Blacka do pražského prostředí, ale když jsem jednoho letního odpoledne venčil nedaleko svého dublinského bydliště v polích psa, zčista jasna se mi v mysli objevilo jméno 'Christian Stern' a než jsme dovenčili, měl jsem hotovou zápletku knihy, jejímž dějištěm byla Praha. Vidíte? Drápy...


Zdá se mi, jako by drápy mělo ještě jiného - ve svých knihách se opakovaně vracíte k tématu vědy. Svou knihu o Johannesu Keplerovi jste právě zmínil, ale psal jste hned o několika významných historických vědcích, včetně Koperníka či Newtona. Také hlavní hrdina knihy Zkrotit vlka, Christian Stern, je přírodovědec, i když smyšlený. Kde hledat původ vaší fascinace dějinami a vědou?

Když jsem byl ještě mladý a nezřízeně ctižádostivý, začal jsem psát román, jehož hrdinou měl být jakýsi archetypální fyzik 20. století - kombinace Einsteina, Heisenberga, Schrödingera a dalších. Ale nějak se stalo, že jsem najednou místo toho psal o Koperníkovi a Keplerovi - psaní prózy vás nikdy nepřestane překvapovat. Vždycky jsem se zajímal o fyziku a kosmologii. Tyto oblasti daly mimochodem vzniknout některým z nejkrásnějších intelektuálních děl 20. století. Často se říká, že žádnému vědci bychom neodpustili, kdyby nepřečetl ani řádku Shakespeara, ale většina umělců se nerozpakuje přiznat, že nikdy neslyšela o druhém termodynamickém zákonu.


Zkrotit vlka jste stejně jako všechny ostatní detektivní romány napsal pod pseudonymem Benjamin Black. Kdo to vlastně je a proč jste se rozhodl vytvořit si umělecký pseudonym?

Když jsem začal psát detektivky, chtěl jsem, aby Banvillovi čtenáři pochopili, že to není nějaká důmyslná literární mystifikace a že mé nepříliš vzrušivé 'thrillery' je třeba vnímat jako zcela samostatný počin. Za nejjednodušší způsob jsem považoval přijetí průhledného pseudonymu - knihy vydám pod jménem B.B., ale nebudu se nijak tajit tím, že B.B. je jen jednou z podob J.B. Zpětně toho lituji - měl jsem od začátku tvrdit, že B.B. je někdo jiný. Bylo by to tak mnohem zajímavější.


Benjamin Black tedy píše thrillery, John Banville romány. Co vás (tedy Benjamina Blacka) přitahuje na psaní detektivek?

Třicet pět let jsem pracoval jako novinář - redaktor, nikoliv autor -, a když jsem s tím v roce 2000 skončil, najednou jsem měl spoustu volného času, který bylo třeba nějak zaplnit. Napsal jsem tehdy i krátký seriál pro televizi, který ale nebyl nikdy natočen. Jednoho dne jsem si řekl: už vím, jak vyplnit volný čas a využít ten nezrealizovaný televizní scénář - přetavím ho do podoby detektivního románu. To jsem taky udělal a tak se zrodil B.B. Hlavním zdrojem inspirace, chtělo by se říct předchůdcem, mu byl Georges Simenon, jehož romans durs, jak jim říkal, jsou mistrovskými díly literatury 20. století.


Co vás, tedy Johna Banvilla, naopak baví na psaní románů? Jaké možnosti konkrétně vám romány (neboli "umělecká díla", jak jste se o nich vyjádřil, když jste získal Bookerovu cenu za román Moře) na rozdíl od thrillerů dávají?

Můj starý kamarád John McGahern na to měl pěkné srovnání: máme verše a prózu, a pak máme poezii, která se může zjevit v obou těchto podobách. Detektivky B.B. považuji za řemeslo a v tomto směru jsem na ně docela hrdý - jsou poctivě vystavěné, na nic si nehrají, jsou tak upřímné, jak to jen dokážu. Jako řemeslná díla tedy obstojí. Romány J.B., které si kladou umělecké nároky, bez výjimky selhávají a jinak to ani být nemůže, protože cílem umění je dokonalost a dokonalost je lidským bytostem odepřena.


Mnohé z vašich knih, včetně Bookerovou cenou ověnčeného románu Moře, jsou psány z pohledu stárnoucího muže, který se ohlíží do minulosti a popisuje nějaké významné události nebo zásadní příběh, který prožil. Jaký je v literatuře význam tohoto ohlížení? V Moři vkládáte svému protagonistovi do úst slova: "Minulost ve mně tluče jako druhé srdce." Platí to i o vás osobně?

Minulost má pro mě pochopitelně obrovskou hodnotu, stejně jako pro kohokoliv jiného - v minulosti žijeme, protože současnost je nesrozumitelná a o budoucnosti můžeme jen spekulovat. Asi v polovině své spisovatelské dráhy jsem začal používat ich-formu, která mi připadá nejautentičtější ze všech - přinejmenším je to způsob, kterým se mi snad daří nejvíce se přiblížit dosažení umělecké autenticity.


Když se ohlédnete za svou kariérou spisovatele, jak se v průběhu let změnil způsob vašeho psaní? Jednou jste řekl: "Když jsem začínal, bylo pro mě psaní procesem myšlenkovým; teď je to proces snění." (in: Totally Dublin, 28.6., 2012) Jak k tomu došlo? A jaké to má následky?

Dnes mi skutečně připadá, že psaní prózy je jakési řízené lucidní snění - jak jinak byste je chtěla popsat? Jistě, existují prozaici, kteří román považují za něco na způsob komentáře k politické situaci, ke stavu morálky, společnosti, a kdoví čeho ještě. Těm přeji hodně štěstí. Pro mě je román forma, z které může vznikat poezie, což je také jeho skutečný a jediný úkol.


Román jako zdroj poezie - na první pohled je to skoro tautologické vyjádření, ale k samozřejmosti má daleko... Teď nezbývá, než se zeptat, jak byste definoval literaturu jako takovou.

Chcete po mně definici literatury. To je veliký úkol... Podle mě je literatura imaginativní uspořádání rozhárané skutečnosti.


Než jste se začal prosazovat jako autor, pracoval jste mnoho let jako literární kritik pro list The Irish Times. S psaním literárních recenzí jste ale nepřestal ani poté, co jste začal vydávat vlastní knihy. Co se může prozaik John Banville naučit (případně co se naučil) od Johna Banvilla, literárního kritika? A co se může naučit (či se naučil) recenzent od romanopisce?

Ani jeden se od toho druhého nenaučil vůbec nic. Psaní prózy a knižních recenzí jsou dvě naprosto nesouvisející disciplíny. Recenze jsem psal, a píšu je dál, protože si myslím, že literární kritika je úctyhodná práce, pokud se jí ovšem člověk věnuje s pílí, upřímností a s cílem ukázat čtenářům, že mají brát beletristické umění vážně.


Ptala se Sophie Menasse.