Žije román?

Patří román do starého železa? Je to zastaralá forma, která nemá budoucnost? Proč mladé autory příliš neláká? Odpovědi na tyto otázky hledal oceňovaný italský romanopisec, esejista a novinář Sandro Veronesi.

Autor pěti románů a držitel několika literárních cen, kterého čeští čtenáři znají mimo jiné díky knize Kolibřík vydané nakladatelstvím Odeon, rozhodně ví, o čem mluví, když říká, že román je sice těžká, ale krásná disciplína. Poznal to na vlastní kůži. Pocit, že jste román zvládli, pokořili a že jste zvítězili, se prý nedá ničím nahradit. Mladí autoři se ale do románu příliš nehrnou, a to i přesto, že díky počítačům je dnes psaní mnohem jednodušší než dříve. "Já jsem ještě psával na psacím stroji, kdy jsem musel vážit každé slovo, protože nešlo tak snadno vymazat jako dnes. Naučilo mě to zacházet se slovy, přemýšlet o nich. Bylo to složité, ale mělo to své kouzlo. Jsem rád, že se moje psaní formovalo právě v této době," řekl Sandro a připomněl, že v minulosti, kdy spisovatelé psali své práce ručně a text pak sami editovali, byly tiskem vydávány i tyto opravované listy. I ony byly uměleckým dílem. "Dnes máme slova zadarmo, všechno můžete snadno změnit, ale jestli je tím psaní lepší? To nevím. Kdyby mi někdo nabídl, abych se narodil o pár let později, do doby počítačové, nechtěl bych. Nezávidím mladším spisovatelům, protože přišli o konec století, které bylo překrásné, s úžasnými autory, tvořivou atmosférou, nepoznali například Alberta Moraviu. Jsem rád, že jsem zlaté období románu prožil." Zamyslel se také nad historií románu v Itálii. "Velkých romanopisců jsme měli málo. U nás je velká tradice prozaiků, básníků, ale romanopisců mnoho nebylo. Máme i velké spisovatele, kteří dokonce vysloveně odmítli psát román. Nad tím vším ale máme Alberta Moraviu, který je pro nás hlavní osobností v románové tradici." Přestože Moravia byl pro Italy modlou, v 60. letech tam spisovatelé vážně hovořili o zrušení románu s tím, že je zastaralý. "Je to zajímavé, protože třeba v Jižní Americe žádnou takovou krizi románu neřešili. V té době naplno tvořili Gabriel García Márquez nebo Mario Vargas Llosa a dokazovali, že romány mohou být svěží, moderní, uměli to," vysvětloval. "Román přece nelze jen tak zrušit, je to určitý monument," dodal s tím, že román rozhodně není žánr minulosti. On sám a jeho kritiky i čtenáři ceněné romány jsou toho důkazem. "Musíte jen přijít na to, jak román psát. Zrušit román by byla autosabotáž. Považuji román za nejvyšší formu prózy, rozhodně to není přežitek. Dokud budou lidé psát velké romány, pak tento žánr nezemře. Ano, je to těžká disciplína, než napíšete dobrý román, trvá to tři čtyři roky, ale troufám si říct, že to úsilí pak stojí za to, je to skutečné dílo. Královská disciplína!"