Vladimir Sorokin: Válka je silnější než literatura

Vladimir Sorokin psal politickou literaturu už jako mladík v sovětském undergroundu, ačkoliv obzvlášť v první fázi své tvorby, od konce 70. do druhé poloviny 90. let 20. století, často zdůrazňoval, že jeho spisovatelská aktivita je čistě subjektivní (auto)terapeutickou agendou, pro kterou jsou reakce čtenářů vnější a bezvýznamné.

Od té doby prošel řadou vývojových fází a dnes je mimo jiné jednou z nejvýraznějších osobností ruské literární scény v nekompromisním, radikálním odboji proti ruské válce a politické diktatuře. Něco z dávných dob formování vlastní poetiky ale u Sorokina zůstalo nezměněno dodnes, kdy mu táhne na 70 a má za sebou úctyhodnou řadu románů, přeložených do desítek jazyků různých světadílů. A jistě by ho už nenapadlo zpochybňovat, že je etablovaným spisovatelem.

To, co se nicméně táhne jako příslovečná červená nit jeho spisovatelským životem, je intenzita vnímání a schopnost strhujícího uměleckého zprostředkování — ať už jde o jednotlivosti z dějin ruské literatury nebo společnosti, o celé literární žánry počínaje klasikou 19. století, o atmosféru dějinných epoch od Ivana Hrozného přes stalinismus až po Brežněva, anebo o současnost, jejíž nejhroznější rysy Sorokin ve svých prózách předpověděl už na začátku tohoto století. Nejpozději od přelomové prózy Tmavě modrý špek (1999) se mimochodem intenzivně zabývá také fiktivními konstrukcemi ruské a světové budoucnosti.

Na jedné straně jsou jeho díla jakékoliv empirické realitě na hony vzdálená. Důležitou roli v nich občas hrají jevy a bytosti, které nikdo nikdy v empirické realitě neviděl a vidět nemohl, například miniatury koní, bizarní drogy nebo lidská monstra se zadky místo tváří. Na druhou stranu jeho díla, nejpozději od světového bestselleru Den opričnika (2006, česky 2009), popisují s až šokující přesností charakter a nebo možnou budoucnost současného stavu ruské civilizace a politického systému. Sorokin v nich vidí konstantní totalitní rysy, etablované už na samém počátku ruské imperiální státnosti, za cara Ivana IV., řečeného Hrozný. Ty se obměňují v provedení různých rétorik a ideologických aktualizací kontinuálně až dodnes, opřené o uzurpaci moci, imperiální ambice a despekt vůči životům poddaných.

I ve svém dosud posledním, jedenáctém románu rozvíjí autor vizi společnosti blízké budoucnosti. Doktor Garin, zároveň protagonista prózy, pochází ze Sorokinovy programové pověsti Vánice (2010), která sice cituje Puškina a jeho Bělkinovy povídky (1830), na klasikovu důvtipnou hříčku ale navazuje brutálně důsledným, nápaditým a zároveň děsivým pohledem na neměnné aspekty ruského světa. S Vladimirem Sorokinem se v rámci festivalového programu můžete potkat v sobotu 13. 5. od 15 hodin.

Tomáš Glanc