Stránky o válce

Válečné romány a knihy z válečných časů a prostředí jsou nedílnou součástí literatury. Téma je široce zastoupeno od antických hrdinských eposů až po Remarquea či Hemingwaye. V obecném povědomí současného čtenáře je ovšem válečná tematika obvykle vnímána spíš jako cosi historického, cosi na roky či kilometry vzdáleného od naší současnosti. Docela jinou optikou jsou nuceni toto téma vnímat ukrajinští autoři, pro něž se válka na východu země stala realitou těchto dnů. Už proto byla velmi zajímavá diskuze, kterou ve čtvrtek odpoledne v Lapidáriu Národního muzea moderovala Aljona Kuchar a jíž se zúčastnili ukrajinské spisovatelky Kateryna Kalytko a Iryna Tsilyk a za českou stranu Jáchym Topol.

„Můžeme říct, že v moderní ukrajinské literatuře od rozpadu Sovětského svazu nebylo téma války vůbec zpracováváno,“ uvedla Iryna Tsilyk. „Za poslední čtyři roky se situace změnila. Vyšly zhruba dvě stovky nejrůznějších knih, prózy i poezie, které se válkou zabývají. Je to téma, jež představuje velmi tenký led. Můžeme se snadno dostat v nějaké patetické rovině do mainstreamu. Je velmi důležité najít ten správný způsob, jak se k tomuto tématu vyjadřovat. Moje vnímání je ovlivněno i osobní zkušeností. Manžel byl na frontě, teď natáčí druhý film ve válečné zóně a já vidím, jak se tím mění i moje vnímání. Ze začátku to bylo vnímání černo-bílé, teď se snažím dívat zblízka na lidi ve válečné zóně a na události kolem nich. Snažím se spíše o dokumentární pohled, protože zatím je těžké to nějak objektivně reflektovat.“ 

Kateryna Kalytko dodala: „Ve velkém množství literárních děl se mluví o válce, o válce, kterou ukrajinský národ vede neustále. Můžeme mluvit o řadě generací, které tak či onak vedou válku. Je v tom velmi zajímavý fenomén mlčení. Mlčení, které vyplývá ze strachu nebýt zničen. Řadu věcí proto nevyslovujeme nahlas. Díky dnešní rusko-ukrajinské válce všechny zábrany spadly, mlčení skončilo. Z vlastní zkušenosti vidím, že válka je pro mě dnes klíčovým tématem. Vidíme, že se jedná o opakování dějin, že tu vzniká téma kolektivní paměti.“

Další rovinu debaty vyprovokoval Jáchym Topol dotazem, zda současná situace Ukrajiny dává spisovatelům něco zajímavého, něco, co kacířsky řečeno, mohou spisovatelé z některých „nudných zemí, kde se nic neděje“, až závidět? „Dá se říct, že na pozadí procesů, které dnes pozorujeme, opravdu před válkou Ukrajina byla v literárním smyslu ne moc zajímavou zemí, která pracovala ve své postmoderně a celkem v pohodě fungovala.“ připustila Iryna Tsilyk. „Teď se to mění a vidím, jak se ukrajinská literatura stává vážnější, zajímavější, pracuje více do hloubky. Válka je střet kultur v tom nejdramatičtějším smyslu slova, a tím prostor, jak se dostat za ustálené meze.“ I o tom byla řeč, stejně jako třeba o vlivu ruských válečných autorů Polevoje, Šolochova či Bondareva na čtvrteční debatě nazvané Jak psát o válce.

-IK-