Spojuje nás nedostatečné zastoupení v zahraničí, shodly se visegrádské spisovatelky

U kulatého stolu spisovatelek Visegrádu se sešla polská překladatelka a autorka Weronika Gogola, slovenská básnířka a spisovatelka Katarína Kucbelová, maďarská prozaička a socioložka Réka Mán-Várhegyi a česká spisovatelka a publicistka Dora Kaprálová, která moderovala celé setkání. 

Řeč se rovnou stočila na to, co autory a autorky z této oblasti spojuje. "Myslím, že si dáváme dobrý pozor na to, kdo nás reprezentuje. Celkově je možná atypické, že lidé z našeho oboru mají pocit, že nemají dobré zastoupení," odstartovala debatu Katarína Kucbelová. Weronika Gogola doplnila svou zkušenost z festivalu v Německu, kterého se zúčastnila jako debutantka: "Cítila jsem odlišnost v té nedostatečné podpoře, než měli třeba autoři z Řecka či Rakouska. Myslím, že dáváme hodně úsilí do toho, abychom se prosadili. Kromě toho se mi zdá, že píšeme jiným stylem. Texty z ostatních evropských zemí vnímám více zasazené v tom, co se děje tady a teď. My častěji saháme do minulosti a jistým způsobem se opakujeme."

Na vnitřní rozdíl poukázala Réka Mán-Várhegyi, která za svou knihu Magnetický vrch získala Cenu Evropské unie za literaturu: "Jako Maďarka jsem tu ještě v trochu jiné situaci. Vy spolu mluvíte téměř bez bariér a já vám nerozumím. Když si chceme popovídat všechny, musíme přejít do angličtiny. A to charakterizuje i naši maďarskou kulturu. To, co k nám přichází, jde nejdřív v angličtině. Nevíme, co se děje ve státech kolem nás, které jsou nám mnohem blíž."

Réka Mán-Várhegyi také uvedla, že Maďaři potřebují ke čtení autorů z okolních států motivaci. Na mezinárodním poli se ona sama cítila vyloučeně. Její kniha byla sice přeložena do osmi jazyků a dostala literární cenu, avšak bylo to v době covidu a také se starala o malé děti. Nemohla tak vyrazit za čtenáři. Mezinárodní reakce na svou knihu proto nemá příliš zmapované.

"V polské próze se nyní hodně řeší alkoholismus," řekla Weronika Gogola a pokračovala, "mí rodiče byli umělci a žili bohémsky. Dělali různé věci. V 90. letech jsme tak doma vyráběli sádrová prsa. Ve své knize Po troškách na to mám variaci. Možná jste viděli český film Pupendo, kde vyrábí sádrové trpaslíky. Ten film, to je celé mé dětství." Gogola nyní žije v Bratislavě. Dává jí to podle jejích slov odstup od polské mentality a odvahu kritizovat věci zvenčí.

Debutová próza Čepec Kataríny Kucbelové se rozprostírá přes mnoho žánrů od cestopisné reportáže až po poezii. V jejím centru leží cesta na slovenský venkov, kde se autorka snaží naučit šít čepec, který je součástí kroje. "Moje kniha nevznikla z nostalgie. Nechodila jsem vyšívat, abych vzpomínala na staré dobré časy nebo připomínala zanikající řemeslo. Moje motivace byla trochu podvraťácká. Mám totiž městské kořeny a žádnou takovou babičku, jakou popisuji, jsem neměla. Objevila jsem spoustu skutečností, které si jako společnost zatajujeme. Snažila jsem se vyprávět lokální dějiny přes život žen. A chtěla jsem odstranit polohu oběti, kterou jsme si adoptovaly," doplnila slovenská autorka.

Všechny zmíněné knihy vyšly v nakladatelství Větrné mlýny.