Ruská propaganda systematicky vytváří obraz nepřítele

Ve své knize Vlčice ze Sernovodska se detailně věnovala válce v Čečensku, kterou viděla na vlastní oči. O emigraci píše i v další úspěšné knize Nevděčná cizinka. Slovensko-švýcarská novinářka a spisovatelka Irena Brežná má k dnešní světové situaci mnoho co říct. Letos se s ní budeme moci setkat na veletrhu a literárním festivalu Svět knihy Praha.

Jaké jsou podle vás společné rysy čečenského konfliktu a toho, co se nyní děje na Ukrajině?

Paralely jsou jednoznačné. Na Ukrajině stejně jako v Čečensku používá Rusko proti civilnímu obyvatelstvu tříštivé, fosforové a další zakázané zbraně a zřizuje i tzv. filtrační tábory. Když v nich elektrickým proudem mučili Čečence, ruští mučitelé obětem sadisticky říkali: to je telefon Maschadovovi – tehdejšímu čečenskému prezidentovi – a teď tomu říkají telefon Zelenskému. Za Jelcina koloniální válku cynicky nazvali znovunastolení konstitučního pořádku a za Putina protiteroristickou operací. Ruská propaganda systematicky vytváří obraz nepřítele. Čečenský národ byl za Jelcina zdiskreditovaný jako banditi, kteří vysávají Rusko a v Putinově válce byli nazýváni islamisty a teroristy. Když jsem v době Jelcina poprvé přijela do Čečenska, viděla jsem sovětské lidi, kteří sotva znali korán. K náboženství se začali utíkat později, protože svět byl vůči jejich osudu lhostejný a Saúdská Arábie tam začala vyvážet svůj wahábismus, kterému podlehli hlavně mladí lidé. Chybělo jim vzdělání, školy byly rozbombardované. Hned poté, co se v roce 1999 stal Putin premiérem, došlo k výbuchům v obytných domech v ruských městech, kde zahynuly stovky lidí. Podle spolehlivých zdrojů šel tento teror na vrub tajné služby FSB. Putin ale z útoků obvinil Čečence, a to mu umožnilo zahájit druhou, mnohem krutější válku. Ruští obyvatelé oblbovaní propagandou uviděli v Putinovi silného vůdce. Osudnou se stala spolupráce Ruska se Spojenými státy v rámci boje proti terorismu po 11. září. Západ se rozhodl nemíchat se do tzv. vnitřních věcí Ruské federace. Ukrajina je ale od roku 1991 stát, jehož suverenitu Rusko samo uznalo. Je to válka úplně jiného rozměru a podstatný rozdíl je v tom, že se západ konečně probudil. Když jsme s čečenskými lidskoprávními aktivistkami putovaly za politiky do Bonnu, Bernu, Říma a detailně jsme doložily válečné zločiny páchané ruskou armádou, odpověděli nám: Nemůžeme izolovat Rusko. Putinovi tleskali v Bundestagu v roce 2001, tedy v době, kdy už byl válečným zločincem. Konečně na něho teď v Haagu vydali mezinárodní zatykač.

Předpokládám, že vás ruská válka na Ukrajině nenechává chladnou ani jako autorku. Nechystáte nějakou knihu na toto téma?

Samozřejmě, že ruská agrese na Ukrajině se mě hodně dotýká. Od začátku devadesátých let jsem jezdila na reportáže do Ruska a na Ukrajinu, našla jsem si tam přátele a současné válečné dění sleduji v pěti jazycích. Když na mě někdo vytáhne kremelskou propagandu, že Západ ohrožoval Rusko, a to se přece muselo bránit, připadám si jako kosmonautka, která se vrátila z oběžné dráhy a které tvrdí, že zeměkoule je placatá, a navíc od ní očekávají, že to bude považovat za zváženíhodný názor. Nějaké objemné dílo k tématu války ale neplánuji, spíš reaguji na novinové nabídky a také mě zvou na různá vystoupení, rozhovory, kde své názory vyjadřuji.

Další vaše silné téma jsou uprchlíci. Co pro vás dnes s odstupem času bylo nejsilnějším momentem, když jste se vy sama v roce 1968 ocitla v roli uprchlíka?

Sama bych neodešla, nesouhlasila jsem s matčiným plánem, která už v padesátýchletech připravovala útěk přes Polsko a potom si odseděla rok ve vězení. V jedné eseji popisuji osudný den v září 1968. Když jsme s mámou v naší škodovce přejely hranice z Rakouska do Švýcarska, zastavili nás dva mladí muži a jeden se ptal: Kočky, hledáte lágr? Napadlo mě tehdy, že když s námi emigrují i Češi, bude exil možná snesitelnější.A taky to tak bylo. Mezitím přijel i otec s bratrem a jako rodina jsme se usadili v Basileji. Bylo mi osmnáct, navštěvovala jsem přípravný kurz k univerzitnímu studiu ve švýcarském Freiburgu a ten půlrok pro mě znamenal vytouženou samostatnost i zapadnutí do skupiny asi osmdesáti mladých lidí z Československa. První chvíle v exilu tedy neznamenaly poznávání švýcarské, ale pro mě neznámé české mentality s její lehkostí a neustálým vtipkováním. Tahle pospolitost mírnila smutek z naší tragédie. Tehdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu moci v Praze prezentovat svoji knihu o emigraci v češtině. Pokaždé, když jsem na Slovensku nebo v Česku, naplno si uvědomuji, jaké to je štěstí.

Co byste na základě téhle zkušenosti vzkázala uprchlíkům i obyvatelům země, kde hledají azyl?

Často se mě na Slovensku ptají, jaký výraz je správný, jestli asimilace, nebo integrace přistěhovalců. Ani jeden. Za nejvhodnější považuji participaci. To znamená, že do své osobnosti integruji hodnoty, které uznám za vhodné, a tak participuji na společenském dění jako subjekt, a ne jako do něj integrovaný objekt podle zjednodušených představ hostitelské země. Samozřejmě, že se naučím cizí jazyk a dodržuji zákony. V románu Nevděčná cizinka jsou různé obrazy tohoto vývoje – navrstvení osobnosti nebo šití nového patchworkového oděvu a jiné metamorfózy. V debatách o multikulturní společnosti se začaly používat nové pojmy jako "být ve třetím prostoru". Přistěhovalci tím pádem neuvíznou někde mezi kulturami, ale mají svůj vlastní prostor. A vznikl i pojem interkulturní pružnost, který vyjadřuje, že oproti domácím mají přistěhovalci výhodu v tom, že volně experimentují s různými kulturními a osobními představami. Pro mnoho uprchlíků je ale velkým luxusem osobnostní růst. Měly by pro něj být vytvořeny podmínky. 

Může se vůbec člověk definitivně "přesadit", zabydlet v zemi, jejíž obyvatelé mají jinou náturu, nebo stále někde vzadu i po letech cítí, že je tam cizincem, že to není "doma"?

Věčné hledání domova je nepochopení intelektuální výzvy, kterou život v cizině nabízí. Kdosi to trefně vyjádřil slovy: Vlast je pro děti a nacionalisty. Proč by se rozumní dospělí lidé měli křečovitě držet naděje, že jednoho dne najdou náhradu ztracené vlasti, místo toto, aby se zvídavě chopili všech nových šancí a podrobili vlastní dogmata neúprosné kritice. Místo naříkání, že zůstávají navždy cizinci a cizinkami, je přece důkazem životaschopnosti řešit realitu. Mladá hrdinka v mém románu Nevděčná cizinka ze začátku na novou zemi nadává, nerozumí jí, necítí se ve své jinakosti komfortně, ale jen do doby, než své vnímání otočí. V poslední třetině románu si vydobude právo na to být cizí, na svou pestrou osobnost, kterou si sama inovativně vytváří. Není vázaná loajálností k žádné národní mentalitě, je cizinkou a z této pozice má nadhled. Došlo jí, jak zbytečné je toužit po teplém domově, když v cizím chladném průvanu nejenže se dobře přemýšlí, ale především je tam svoboda. Člověk vymrštěný ze svého domova se musí v novém prostředí rychle zorientovat a v případě, že ho to nezlomí, stává se odolným, vynalézavým. Víme, že když přestěhovalci dostanou příležitost se naplno realizovat, mnozí z nich jsou ochotní víc pracovat, víc riskovat a jinak přistupují k problémům, čímž se celá společnost stává dynamičtější. Když jsme před více než půl stoletím přišli do Švýcarska, bylo konzervativní a do sebe uzavřené. V dnešním multikulturním Švýcarsku, které se definuje jako přestěhovalecká země, vládne neporovnatelně větší otevřenost. Hrdinka v mém románu mluví o tom, že si tam našla své místo, které pro ni nebylo rezervované, ale vydobyla si ho.

Jaká kniha vás v poslední době oslovila?

Ze slovenské literární tvorby mám nejraději Máriuse Kopcsaye, jeho knihy jsou analýzou nejen slovenské společnosti, ale všeobecně nedokonalé lidské existence. Naposledy jsem přečetla jeho román Domov, v němž se vrací do 90. let. Pobavily mě trapnosti i každodenní neúspěchy vypravěče a zamyslela jsem se nad hlubokým lidským poznáním. Kopcsay má jemný a morbidní humor, literární talent, odstup "cizince" ve vlastním domově a pro střední Evropu příznačný smysl pro absurditu.