Normalizace byla mnohovrstevnatá doba, říká Přemysl Houda

Normalizační festival. Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce. Tak se jmenuje nová monografie historika Přemysla Houdy, která se věnuje pozdnímu socialismu a konkrétně organizátorům folkových koncertů. Tito lidé totiž socialistickou veřejnou sféru vytvářeli, ale zároveň do určité míry proměňovali.


"Původně jsem zamýšlel jiný název. Napadlo mě například, že by se kniha mohla jmenovat Normalizace jiná než šedá. Nebo karneval normalizace. Příběhy, které se v knize objevují, totiž mluví o době, která byla mnohovrstevnatá," vysvětloval v úvodu autor.


Přemysl Houda je vystudovaný historik, který přednáší na vysokých školách a pravidelně publikuje. Dobu pozdního socialismu zažil jako malé dítě: "Sám mám na listopad 1989 málo vzpomínek. Bylo mi osm let a měl jsem dva starší bratry na vysoké škole. Pamatuji si, že maminka plakala u plotny a říkala: Doufám, že je nezabijou." Studium historie byla pro Přemysla Houdu podle jeho vlastních slov rodinná vzpoura.


V knize Normalizační festival představuje osudy vybraných aktérů. "Například Milan Kaplan chtěl dělat věci, které ho bavily, a hledal pro to prostor. Měl dobré vztahy na obou stranách. Lidé jako on dělali v 70. a 80. letech věci, které se nám dnes jeví nerealizovatelné. Dokázali splynout s prostředím a změnit ho. Dnes jsou téměř neznámí, ale v podstatě dokázali proměnit systém," vysvětloval autor monografie.


Kromě konkrétních příběhů však Přemysl Houda představuje též alternativní způsob vyprávění o období, které se dnes často popisuje jako doba temna. Například polemizuje s termínem šedá zóna Jiřiny Šiklové. "Šlo v podstatě o lidi, kteří nejsou v disentu, nijak se neprojevují, ale fandí mu. Já jsem s mnoha lidmi z té tak zvané šedé zóny mluvil. Podle jejich vyprávění neměli k disentu blízko. Disidenty brali jako nenormální až vyšinuté, protože měli podle nich nutkavou potřebu říkat pravdu. Já šedou zónu nevidím."