Neexistují dobré příběhy, jen dobří vypravěči, říká spisovatelka Saisio

Finská spisovatelka Pirkko Saisio představí v Praze překlady autobiografické Helsinské trilogie a rozsáhlého historického románu Trýzeň.

Helsinská trilogie, poprvé vydaná na přelomu tisíciletí, dnes dostává nálepku autofikce. Jak toto zařazení vnímáte?

Za svou půl století trvající spisovatelskou kariéru jsem se vždy snažila vymanit z definic, které mi připisovali. Například "spisovatelka dělnické třídy". O Helsinské trilogii se dokonce tvrdilo, že je první autofikcí ve finské literatuře, což je nesmysl. Autofikčně psal přinejmenším Mika Waltari, Elvi Sinervo, Helvi Hämäläinen, Toivo Pekkanen a Oiva Paloheimo, vlastně i Tove Jansson, desítky let přede mnou. V poslední době se stala převládajícím trendem jak ve Finsku, tak v celém západním světě a podle mě zažívá určitou inflaci. Na rozdíl od autofikce z dob Tolstoje, Dostojevského, Durasové, Geneta či Leducové se ta dnešní soustředí na příběhy přežití, kde autor řeší nějaké zásadní osobní problémy. Společenský rámec bývá redukován na kulisy a na pódiu stojí osamocený protagonista, nazírající na sebe jako na mýtického hrdinu, "který musí projít peklem, aby došel vítězství".

Trilogie se dotýká tématu komunismu, které je Čechům důvěrně známé. Vy jste vyrůstala obklopená touto ideologií. Jak se na ni díváte zpětně a jak ji hodnotíte dnes?

Vyrůstala jsem v komunistické domácnosti, nicméně finská společnost byla za mého dětství a mládí velmi křesťanská a vlastenecká. Výuka ve škole a názory učitelů se nijak s názory mých rodičů a jejich přátel na společnost či obecně na život nepotkávaly.

Finsko bylo nezávislé a "nestranné", finští politici a prezident svorně všechny ujišťovali o přátelství, spolupráci a solidaritě mezi Sovětským svazem a Finskem.

Až v dospělosti jsem pochopila, že komunistická ideologie, pokud dojde k její realizaci, je nevyhnutelně vždy diktatura, kde moc spočívá v rukou stranického vedení, boj o moc se před občany tají a je vždy krvavý. Toto téma jsem zpracovala ve svém nejnovějším románu Suliko.

Představovala pro vás Helsinská trilogie vyrovnání se s něčím?

K ústředním tématům patří dospívání v sevření nejrůznějších ideologií včetně dobrovolné náboženské inklinace. Věnuji se i cestě ke spisovatelství, přijetí a manifestace vlastní ne-normální sexuality v době, kdy takové jako já považovali za kriminálníky a choré. Všechna ta témata se mě osobně dotýkají a v trilogii jsem poprvé pracovala sama se sebou čistě jako s materiálem. Když jsem ji psala, neměla jsem v úmyslu podat svědectví doby, ale teď, po novém vydání, čtenářské a kritické hlasy tvrdí, že vykresluje celkový obraz uplynulé éry.

V češtině vyšel také rozsáhlý román Trýzeň. Těžko bychom našli odlišnější žánr a styl ve srovnání s Helsinskou trilogií i s vašimi dalšími díly. Co vás inspirovalo napsat takový typ románu a právě tímto stylem?

Trýzeň jsem psala za mimořádných okolností čili v době covidu. S partnerkou jsme se ocitly v izolaci, sociální kontakt byl omezen a herecké práce přerušeny. Získala jsem čas a mohla si dovolit rozvést příběh, který se klene přes půl tisíciletí. Měla jsem v úmyslu napsat něco krátkého, ale postavy se dožadovaly dalších postav, a tak jsem nehledě na původní záměr napsala bezesporu nejdelší román z celé své tvorby. Psaní mě i jindy velmi baví, ale osm měsíců s Trýzní jsem si vskutku užívala. Poddala jsem se své touze psát příběhy. Došlo mi, že jsem se vyprávění příběhů bránila, a to nejspíš proto, že ve finském kulturním diskurzu se stalo zvykem vyzdvihovat "dobrý příběh" jakožto předpoklad veškerého úspěchu. Podle mě neexistují dobré příběhy, jen dobří vypravěči. A samozřejmě i špatní – sebelepší příběh může utrpět špatným způsobem vyprávění.

Vzpomenete si na svou první návštěvu českých zemí?

Prahu jsem poprvé navštívila na začátku 70. let. Pro mladé studenty divadelních škol byla centrem divadelního umění a v létě nebylo možné nepotkat v tamních ulicích finské divadelníky. Ceny letenek byly závratné, ale lístky na vlak po východní Evropě levné. Cesta z Helsinek do Prahy a zpět byla tehdy vždy dobrodružstvím. Jezdilo se polskou nákladní lodí do Gdaňsku a odtud přes Varšavu a Krakov do Prahy, otočili jsme se v Budapešti a vraceli se přes NDR, Dánsko a Stockholm a ze Stockholmu lodí zase do Finska. Na nádražích ve východní Evropě postávali lidé, kteří nelegálně nabízeli ubytování, a při cestách po východní Evropě jsme u nich vždy nocovali.

Jaké máte oblíbené české knihy nebo autory či autorky?

Franz Kafka je pravděpodobně v podvědomí každého spisovatele a já nejsem výjimkou. Kafkovu povídku Proměna jsem četla ve škole jako teenager a vzpomínám si, že jsem o ní psala esej. Později jsem četla i Proces, ale asi nejpůsobivějším čtenářským zážitkem v tom věku byl Kafkův Zámek.

Od Milana Kundery jsem, pokud je mi známo, přečetla všechna díla, která máme přeložená do finštiny. Můj vztah ke Kunderovi je složitější, a to kvůli jeho vztahu k ženám a oněm teskným vzpomínkám na "bohémská odpoledne", kdy se s přáteli sázíval, kolik žen se každému z nich podaří do večera ohnout.

Nehledě na to byl pro mě první Kunderův román, který jsem četla, Nesnesitelná lehkost bytí, ohromným čtenářským zážitkem. Neméně důležitou zkušeností byl však i Kunderův první román Žert (ve finštině s názvem Český žert), a to i přes jeho přílišnou hutnost, jak to u prvních románů bývá. Cítila jsem z něj tísnivost komunistického hnutí, k němuž jsem v mládí sama patřila.

Vaše nejnovější kniha pojednává o Stalinovi – proč psát o někom takovém?

Hlavním hrdinou mého posledního románu Suliko je opravdu Stalin. Nikdy by mě nenapadlo, že napíšu knihu zrovna o něm, pak jsem ale uslyšela jeho oblíbenou píseň Suliko. Je to teskná, lyrická píseň o muži, který hledá hrob své milované, a tajně doufá, že ji přece jen najde živou. Když jsem si k písni dohledávala informace, gruzínský slovník mi odhalil, že Suliko je nejen ženské křestní jméno, ale i mužské. A kromě toho jde také o výraz, který znamená duše. Z takových protichůdných podnětů obvykle vychází moje touha psát.

V posledních letech se svět ocitl v krizi demokracie, některé diktatury se vyvinuly pomalu a skrytě, jiné veřejně a rychle s úmyslem ovládnout společnost. Nejzajímavější přitom nejsou diktátorovy aspirace; ostatně blázniví narcisté se rodí v každé době. Nejzajímavější je společenská situace, situace ve světě, v němž jsou problémy, které je třeba řešit, složité a neprůhledné a ti, kdo usilují o diktátorskou moc, poskytují na složité otázky jednoduché odpovědi. Tímto způsobem byl řízen Sovětský svaz a takto jsou dnes řízeny světové velmoci: Čína, Rusko a nyní i Spojené státy. Diktátor má dva druhy nepřátel: v podstatě všechny ostatní státy a pak svůj vlastní lid.

Na příběhu z knihy Suliko je pro mě nejdůležitější asi to, že v každém z nás žije možnost dobra a zla, pochopení a nepochopení, soucitu s druhým člověkem a nakonec i se světem, ale také možnost svůj soucit zabít. Spojení se světem, které nazýváme duše, můžeme buď udržovat při životě, nebo ho nechat uvadnout.

Rozhovor s autorkou připravila překladatelka Helsinské trilogie z finštiny Jitka Hanušová.