„Lhát mě moc baví,“ prozradila spisovatelka Leïla Slimani

Francouzsko-marocká spisovatelka Leïla Slimani oslnila naplněný Velký sál festivalu Svět knihy Praha svým humorem a zajímavým pohledem na marockou společnost, ženy i lži.

"Během práce na své první knize jsem si uvědomila, co pro mě znamená literatura. Je to pro mě svět, v němž nemám strach a jsem v něm svobodná. Když píšu, je mi jedno, jestli se to někomu bude líbit. Je to v rozporu s tím, jak jsem byla vychovaná. Jako dítě mě tlačili do toho, abych byla slušná malá holčička. Zatímco když píšu, můžu se chovat, jak chci," zahájila diskuzi Slimani a naznačila tak, kam se bude debata ubírat.

Francouzsko-marocká spisovatelka Leïla Slimani. Foto: @archiv Svět knihy Praha 

Její prvotina vypráví příběh Pařížanky Adele, která je posedlá sexem a ještě lže. Podle spisovatelky se s touto hlavní hrdinkou identifikuje řada žen, a to i Maročanek. Arabští muži si ale namlouvají, že je jistě zápaďačka. Leïla Slimani připustila, že při psaní Adele udělala vědomou volbu, když neprozradila etnicitu postavy. Pokud by totiž Adele byla muslimka, v Maroku by knihu zakázali. Lži se prolínají nejenom knihami Leïly Slimani, ale také jejím životem. "Část svobody spočívá v právu na lež. Nebo alespoň v tom neříct všechno. Dost často se od žen vyžaduje úplná pravda, zatímco muž může mít na rozdíl od žen tajemství. Musí si přece vyřešit svou sexualitu! Já sama jsem velká lhářka a moc mě to baví," prozradila se smíchem.

Sklony ke lhaní prý známá spisovatelka zdědila. Její matka či babička si rády přibarvují realitu a mají potěšení z toho, když si mohou potměšile vymýšlet. O své rodině chystá Leïla Slimani trilogii. "Jeden z důvodů byl ten, aby moje babička nebo děda měli možnost stát se literárními postavami. Chtěla jsem z jejich lží udělat skutečnost. Také to píšu, abych zastavila čas a bojovala se zapomněním. Můj otec zemřel před dvaceti lety a já si přestávám vybavovat jeho tvář nebo společné zážitky. Chci pokračovat v dialogu s milovanými osobami, které mi smrt vzdaluje. A též chci zhmotnit svou kulturu a její lidi," vysvětlila autorka. 

Dalším motivem je podle Slimani ukázat marockou literaturu a její prvek univerzálnosti. Západ podle ní pohlíží na jižní země jako na exotiku a nebere je tak úplně vážně. Marocká a další menší literatury však mají velký potenciál. Knižnímu světu nyní dominují témata jako je kolonizace, migrace či hledání identity a řeší je zejména spisovatelé původem z menších literárních trhů.

Slimani s humorem vysvětlila také to, proč odmítla nabídku stát se ministryní kultury: "Není to nic pro mě. Nesnáším schůze a ráda si dělám, co chci. Vstávám pozdě, pak si dám pivo, kouřím v bytě, pak si jdu zas lehnout... Takže jsem to odmítla." 

Přiznala se též k fascinaci ženami. "Už od malička mi ženy připadaly jako záhada, zajímalo mě, jaké jsou, co si myslí. Jako dítě jsem měla pocit, že muži jsou všude. V kavárnách, na ulicích, v knížkách. Hlasitě mluvili, vytahovali se. Doma nás bylo hodně žen. Překřikovaly jsme se, tahaly jsme se za vlasy, táta nebyl, chudák, skoro slyšet. Ženy vyprávěly historky, které byly velmi zajímavé, ale nikdy jsem něco takového nečetla v knihách. Proto o nich píšu," dodala.