Kořeny současnosti. Rozhovor s mexickým spisovatelem Álvarem Enriguem

Celý text rozhovoru, jehož zkrácená verze vyšla v sobotní příloze v Právu (4. 5. 2019).

Foto: Zony Maya

V českém překladu právě vyšel váš román Muerte Súbita. Jeho děj je zasazen do období přechodu mezi renesancí a barokem. Co vás na tomto dějinném údobí přitahuje?

Mnohé z toho nejhoršího, s čím se v našem dnešním, velmi temném, světě potýkáme, bylo vymyšleno právě během tohoto přerodu: moderní bankovnictví, myšlenka, že soukromý život má být regulován pomocí katechismu, záměna lásky za manželskou občanskou smlouvu, globální obchod. Zároveň byla vynalezena řada těch nejlepších věcí, které dnes máme: humanismus v té podobě, v jaké ho známe, osvobození uměleckých forem coby způsobu revolučního vyjádření, dokonce i sám moderní román. Leonard Cohen má své písničce "Anthem" následující verš: "There is a crack in everything /That's how light gets in." (Ve všem je prasklina, kterou se dovnitř dostává světlo.) Ranná modernita, tedy 16. a 17. století, jsou nádoba, prasklina i světlo najednou.


Popisujete sice začátek moderního světa v okamžiku přechodu mezi renesancí a barokem, ale váš román je zarámován svrchovaně konkrétní situací, kterou je tenisový zápas mezi italským malířem Michelangelem Merisi da Caravaggiem a španělským spisovatelem Franciscem de Quevedem. Jak jste přišel zrovna na tenhle příběh?

Mnoho let jsem chtěl napsat knihu nikoliv o Caravaggiovi, ale s Caravaggiem. Přišlo mi, že tekutá povaha jeho sexuality, jeho víra v umělecký proces, jeho neuvěřitelná schopnost přitahovat problémy, že to všechno nějak vypovídá o světě, ve kterém žijeme, a kterého byl svého druhu průkopníkem. Jeho život je fascinující v mnoha ohledech: byl Galileovým přítelem, nájemným vrahem, na meči měl z jedné strany napsáno "Žádná naděje" a z druhé "Žádný strach". Jenže mě historické romány nezajímají. Nechtěl jsem popisovat dějinné období a postavu, která v něm žije, ale spíš pomocí narativního klíče reflektovat první moderní lidi, naše skutečné předky. Potřeboval jsem tedy najít způsob, jak o něm - nebo možná s ním - vyprávět, aby to nebyl dobový portrét zasazený do typického prostředí. A zatímco mi hlavou vířily tyto myšlenky, pročítal jsem si znovu jeho životopis a všiml si jednoho detailu, který mi předtím unikl: než se stal hvězdou a celebritou, hrával profesionálně tenis na Piazza Navona. Skutečně hrál hru jménem pallacorda, což byl italský předchůdce moderní podoby této hry, aby si trochu přivydělal. Napadlo mě, že když o něm budu psát jako o tenistovi, posunu tak těžiště románu a studie této postavy z dosahu obvyklých caravaggiovských témat.


Přes velmi konkrétní zarámování příběhu ale váš román ani zdaleka není jen o jednom tenisovém zápasu. Zaměřuje se na národní i mezinárodní politiku, Evropu a obě nově objevené Ameriky, umění, exil, kulturní rozdíly a kulturní výměnu. Je o počátcích světa, který známe, a jako takový je stejnou měrou o dějinách i o současném světě. Tenis slouží ve vašem románu jako symbol světa, ve kterém žijeme, a binárního světonázoru, na němž je naše kultura vybudována...

Román vypráví příběh dvou předmětů a jejich cesty na tenisový kurt. Jedním je míč vyplněný vlasy Anny Boleynové, druhým škapulíř Hernána Cortése, vyrobený z vlasů posledního aztéckého císaře. Tenisový zápas je pouhá synekdocha nezměrných a krutých konfrontací, z kterých se zrodil svět, ve kterém žijeme. Struktura románu je stejně binární, jako tenisový zápas: obranné a útočné manévry. Ten román by se měl číst s hlavou pendlující ze strany na stranu. Je to kniha, která neukazuje el gran teatro del mundo, jak říkali barokní cestovatelé, ale svět jako velký kurt. Srdce románu tedy nespočívá ve vyprávěných příbězích, ale v tom, jak se dvojice protikladů znovu a znovu sčítají a přeznačují to, co bylo řečeno předtím. Celý ten text je o dynamice konfrontace.


V tenisovém zápase proti sobě stojí dvě hlavní postavy vašeho románu, španělský spisovatel Francisco de Quevedo a italský malíř Michelangelo Merisi da Caravaggio. O Caravaggiovi jsme už mluvili, ale proč jste za jeho soupeře zvolil právě Queveda?

Takový netvor jako Caravaggio mohl sehrát významnou tenisovou partii jen s dalším netvorem: Franciscem de Quevedo. Byl to ten nejjedovatější básník, jaký kdy žil - mistr erotického sonetu - nejautentičtější a nejzlomyslnější kritik španělské společnosti své doby, muž hájící katolicismus coby ideologický nástroj k zachování jednoty říše a zároveň evidentní ateista, nebojácný šermíř a nějakou dobu také pirát na Jaderském moři. Moralista bez morálky. Kdo jiný by se mohl měřit s Caravaggiem? Smyslná bestie se mohla v celé své kráse vyjevit pouze v konfrontaci s buřičským mozkem na dvou nohách, jakým byl právě Quevedo.


Přes Queveda vnášíte do příběhu zápletku násilného dobytí Aztécké říše Španěly pod velením Hernána Cortése. Jak důležité pro vás bylo začlenit do vyprávění tuto historickou epizodu? (jinými slovy zahrnout do něj kromě Evropy i Ameriku)

V první části románu se vypravěč dívá na svět jen přes Quevedova záda. Středem děje je Caravaggio a za ním je Řím, Galileo, kardinálové a papeži, protireformace. Uprostřed románu si Quevedo s Caravaggiem vymění strany a v centru čtenářova zorného pole se ocitá básník. Za ním je vidět Španělská říše a klíčový okamžik její expanze: dobytí Mexico City. Huanitzin, aztécký umělec, který vytvořil škapulíř Hernána Cortése, je v románu stejně důležitá postava jako Carvaggio, a mnohem důležitější než samotný Cortés. Carvaggio a Huanitzin jsou dvojčata, počínání jednoho se zrcadlí v počínání druhého.


Jakou měrou je tato dějinná zkušenost (násilné dobytí) stále živá v současném Mexiku, ve veřejném diskursu a povědomí lidí?

Sotva před pár týdny vyzval mexický prezident španělskou korunu, aby se za dobytí Amerik omluvila. Tenhle příběh v sobě samozřejmě skrývá něco z komedie plné omylů, ale zároveň ukazuje, že ta otázka je pořád ještě poměrně živá. Jak většina z vás už asi ví, španělská koruna to odmítla. Ne snad, že bych byl velkým příznivcem nevyzpytatelných kroků mexického prezidenta, ale Španělsko by to podle mě nemělo jen tak smést ze stolu: za prvních 50 let evropské okupace Mezoameriky zemřelo 9 z deseti 10 jejích původních obyvatel. Takové trauma z kulturní paměti nevymažete ničím, ale omluva může alespoň trochu pomoci.


Sám jste potomkem španělských přistěhovalců, kteří ve 40. letech utekli před Francovým režimem. Narodil jste se a vyrůstal jste v Mexiku, nyní žijete v New Yorku. Jaký je váš osobní pohled na španělsko-mexické dějiny?

Dějiny nejsou jako sendvič, který vám buď chutná, nebo ne, film, na který máte jasný názor. Názor mám jen na pár událostí, o kterých jsem toho dost přečetl. A ty mé názory jsou zrovna tak vnitřně rozporné, jako historické procesy, kterých se týkají. To je, myslím, v Náhlé smrti vyjádřeno jasně. Mezi dvojicemi protikladů, které se v knize utkávají, jsou i Fray Juan de Zumárraga, první mexický arcibiskup a náboženský fanatik, a oslňující revolucionář Vasco de Quiroga, první biskup z Michoacánu, génius inkluze a egalitářství. Ti dva byli ideologičtí protivníci a velicí přátelé. Na jedné stránce románu hovoří vypravěč o výtisku Utopie Thomase Moora, kterou mají na Texaské univerzitě v Austinu. Patřil Zumárragovi a jsou v něm ručně psané poznámky jeho, i jeho přítele Vasca de Quirogy. Ten předmětem je shrnutím dějinného období, které je třeba chápat jako nikdy nerozřešitelný konflikt, ke kterému se není možné vyjádřit z pozice pouze jedné strany. Španělská říše byla vybudována masovými vrahy, jako byl Zumárraga, i jedinečnými humanisty, jako byl Vasco de Quiroga. Byla zároveň genocidní, i vlídná. Oba zanechali svou stopu na tom, čím je Mexiko dnes.


Váš nejnovější román (Ahora me rindo y eso es todo) se odehrává na mexicko-americké hranici. Jak vnímáte současný společenskopolitický vývoj v Mexiku a vztahy mezi Mexikem a Spojenými státy?

Můj nový román, který v češtině zatím nevyšel, pojednává o apačských válkách z 19. století. Tuto epizodu lze použít jako mikrokosmos sloužící k hlubokému zamyšlení nad dnešními mexicko-americkými vztahy. Věděla jste, že Geronimo, apačský indián, byl mexickým občanem? Další nádherný protimluv, který si vyžádal 450 stran dokumentovaného zamyšlení v tónině literární fikce.


Současný politický vývoj podle všeho hraje ve vašem psaní významnou roli, ale málokdy se k němu vyjadřujete přímo. Používáte raději dějinnou optiku. Co je při psaní vaším cílem, vaší hlavní starostí? Jak důležitou roli pro vás při psaní hraje politika?

Všechno psaní je podle mě vždycky politické a to, na čem mně záleží, nejsou historické události daného období, ale způsob, kterým nás tyto události nutí přemýšlet, jak děláme věci dnes. Pocházím ze země rozpolcené občanskou válkou, kterou světové politické a finanční elity důsledně označují jako policejní problém. Mexiko už bezmála deset let trpí vzpourou skupiny krvavých kapitalistických povstalců, kteří bojují o své právo prodávat drogy. Nikdo nechce tuhle liberální dystopii nazvat pravým jménem, protože by se tím obnažily trhliny v systému. Stejně jako všichni Mexičané jsem i já tou válkou traumatizovaný a nemůžu myslet na nic jiného, než na to, co stravuje zemi, která je bláznivě krásná a velkorysá, zemi, která mi dala všechno, co mám: jazyk, mimořádné vzdělání, velkou toleranci k jinakosti, lásku k různosti a inkluzi, zdraví a děti. Ptát se, kde se stala chyba, a používat k tomu beletrii podepřenou rešeršemi o 'narcos' a policajtech, politicích a bankéřích, Mexičanech a 'gringos', by bylo popřením mého cíle, protože tahle část problému mě nezajímá. Mě zajímají jeho kořeny: odkud se bere nenasytnost coby zásadní rys naší kultury? Jaký je původ systematického násilí a nezdolné nádhery našeho vzdoru? Úkolem prozaika je říkat, že A se podobá B, ne že A se podobá A. Proto také nepovažuji Náhlou smrt za historický román. Jeho cílem rozhodně nebylo popisovat minulost, ale zkoumat současnost.

Ptala se Sophie Menasse.