Jak pracovat se skutečností

Španělského autora Javiera Cercase a německého literárního historika Reinera Stacha spojuje, že ve svých dílech pracují se skutečností a úzkostně se vyhýbají smyšlenkám. Přesto nejde o žádná strohá díla, ale o příběhy, které se příjemně čtou.

Foto: Pierre Pe'er Friedmann, makropulos.net

Kniha Javiera Cercase Anatomie jednoho okamžiku popisuje události z 23. února 1981, kdy do španělského parlamentu vtrhla skupina ozbrojených gardistů, nařídila poslancům, aby si lehli za své lavice a začal pokus o puč. Nakolik se autor ve svém vyprávění držel skutečnosti? "Moje kniha se jmenuje Anatomie jednoho okamžiku právě proto, že jsem se rozhodl vyjít jen z jedné konkrétní chvíle, která se během tohoto puče odehrála. Šlo o okamžik, kdy pučisté vyzvali poslance, aby si lehli. Tři z nich totiž jejich výzvu neuposlechli a mě zajímalo proč. Co je k tomu vedlo? Milan Kundera, kterého mám moc rád, říkal, že když o něčem všechno vím, napíšu článek, a když něco nevím, napíšu román. To se mi moc líbí a toho se držím. Tři roky jsem pak strávil výzkumem této události, mluvil jsem se stovkami lidí a zjistil jsem, že každý Španěl má o převratu jinou představu, že to je vlastně tisíc fikcí. Napsat pak příběh tak, aby základem byla skutečnost, bylo těžké, protože co byla vlastně skutečnost," vzpomínal na zrod své úspěšné knihy Javier Cercas. "Vidíte, já jsem si říkal, jak jste to měl jednoduché, protože jste mohl použít záběry z televize a z nich vyjít, což já nemohl, ale vy jste to měl kvůli tomu naopak složitější. Každý si totiž z té události pamatuje něco jiného, každý si vytvořil svůj obraz dané situace," navázal na Cercasovo vyprávění Reiner Stach, jehož trojdílný životopis Franze Kafky je skutečně monumentálním dílem. "Já jsem byl od začátku rozhodnutý nepsat román, ale držet se faktů. Dialogy jsem si nevymýšlel, psal jsem je tak, jak byly skutečně řečeny, což mám doloženo. Ale pak jsem se dostal třeba ke sňatku, kde hrálo roli mnoho subjektů, a tady jsem se dostal do problémů, jak to vlastně tehdy bylo. Přišel jsem na řešení, že musím scénu vylíčit jako románovou scénu, pomocí faktů. Když o tom tak tady spolu mluvíme, myslím, že naše problémy při psaní jsou vlastně hodně podobné," připustil Reiner Stach. Javier Cercas k tomu dodal zajímavou myšlenku, že historie sama o sobě je vlastně vymýšlení minulosti, protože i historik stejně jako spisovatel využívá představivosti. "Fantazie je, když si člověk vymýšlí něco, co neexistovalo, ale to já nedělám. Držím se faktů, dokumentů, vyjádření postav. K tomu pak dodám představivost, ne fantazii, to je rozdíl. Snažím se představit si, co dané osoby prožívali, cítili." S tím Reiner Stach souhlasil. "Musíte se vcítit i do mentality té doby, do lidí, kteří tehdy žili."

Právě díky mravenčí práci takových autorů jako jsou Javier Cercas a Reiner Stach můžeme do historie nahlédnout bez obav z jejího zkreslení. Události jsou podány tak, jak se staly, žádné smyšlenky, žádná fikce, a přece jde o čtivá díla. Díky nim historie skutečně ožívá.