Eva Profousová: Vydávat českou literaturu je pro Němce ztrátový koníček

Překladatelka EVA PROFOUSOVÁ se už mnoho let snaží propagovat českou literaturu v Německu, kde od roku 1983 žije. Právě jí mohou tuzemští autoři jako Radka Denemarková, Jáchym Topol, Kateřina Tučková a další děkovat za to, že si jejich díla mohou přečíst i němečtí čtenáři. O překládání se od Evy Profousové dozvíte více v sobotu po poledni na Světě knihy Plzeň.

Foto: Anja Kapunkt

Překladatelé se v poslední době hodně ozývají, že je jejich práce málo ceněna, že bývají opomíjeni. Máte také ten pocit? Jsou v Německu překladatelé lépe oceněni?

Za posledních deset, patnáct let se v Německu prestiž překladatelů hodně pozvedla. Některá nakladatelství dokonce uvádějí jméno překladatele už na obalu knihy, hned vedle jména autora (bývá to často u nových překladů starší literatury jako například nový překlad Jane Austenové, Fjodora Dostojevského či Jamese Baldwina) a zdá se, že i žurnalisté pochopili, že jazyk autora, který ve své recenzi zmiňují, čtou v překladu a také to reflektují. Z toho všeho máme velkou radost, ale vyšší finanční ocenění, ze kterého bychom mohli žít bez vedlejších, dodatečných prací, by nám také nevadilo. Zpátky ale k vaší otázce. Mezi vnímáním překladatelské práce v České republice a Německu (či v Holandsku nebo ve Francii) je stále ještě velký rozdíl. V Čechách se často setkávám s míněním, že překladatel je něco jako šikovný instalatér. My, překladatelé krásné literatury, se ale spíš vidíme jako interpreti uměleckého díla, někde na pomezí hudebníka či herce.

Po veletrhu v Lipsku jste v několika rozhovorech zmínila, že po boomu, který s sebou veletrh přinesl, nastal propad zájmu o českou literaturu a že jste od té doby nedostala žádnou pracovní zakázku na překlad do němčiny. Došlo už k nějaké změně?

Bohužel nedošlo. Ale tak překvapivé to zase není. Země, která na veletrhu v Lipsku prezentuje svou literaturu, osloví několik let před událostí německy mluvící nakladatelství, nabídne finanční podporu překladu, tisku i propagaci a tím stimuluje i nakladatelství, která se jinak českou literaturou nezabývají. K datu veletrhu pak vyjde velké množství nových překladů, ze kterých možná tak desetina je zviditelněna, zbytek unikne pozornosti a ve výsledku zahrají spíš roli „křoví“ v pozadí. Tato nakladatelství nemají žádný důvod s vydáváním české literatury pokračovat, navíc na horizontu už čekají prezentace dalších zemí. Nakladatelství, která už českou literaturu vydávají, s něčím novým moc nespěchají, protože vydávat českou (či jinou tzv. „malou“ literaturu) je většinou ztrátový koníček - peníze se s ní vydělat nedají.

>> Eškol Nevo: Knihy mají pokládat otázky

Proč myslíte, že němečtí čtenáři/nakladatelé nemají o českou literaturu zájem? Může za to malá propagace, historické vlivy nebo jsou naši autoři tak jiní, že jim Němci nerozumí?

Ani to, ani to. Česká literatura sdílí osud literatur zemí, které nepatří k mainstreamu. Nejen že lidé čím dál tím méně čtou, ale když už čtou, kupují si převážně literaturu z anglosaských zemí (kolegové, kteří z těchto jazyků překládají, si na nevytížení opravdu nestěžují), pakliže ji nečtou už přímo v angličtině. Když sleduji počet prodaných výtisků „mých“ autorů, zdá se mi, že máme celkem stabilní cílovou skupinu, něco mezi třemi až čtyřmi tisíci čtenářů. Překladová literatura na sebe ale začíná vydělávat, teprve až když překročí magickou linii takových sedmi tisíc exemplářů. Takhle jednoduché to je. Často se v Čechách setkávám s názorem, že Němci nás nemají rádi, a proto nechtějí naši literaturu vydávat. A to není pravda. Nic proti nám nemají. Ale finančně se jim to nevyplatí a v posledních letech jsou prodejní argumenty pádnější než literární styl či zajímavý nápad.

Někde jste také zmínila, že hledáte nakladatele na německý překlad Čapkovy Továrny na absolutno. Čapka ale Němci přece znají, proč ho nikdo nechce vydat?

Čapek (resp. jeho utopické tituly jako Továrna na absolutno, Krakatit nebo Válka s mloky) je na německém trhu zastoupen ve starých překladech z třicátých, resp. čtyřicátých let minulého století, které byly různými nakladatelstvími (ne vždy k lepšímu) znovu a znovu jazykově upravovány. Válka s mloky existuje v dobrém překladu a ve velice krásném provedení (ilustrace Hans Ticha), Továrna na absolutno a Krakatit jsou k sehnání pouze antikvárně. Tady by byl nový překlad důležitý, nakladatelství se ale bojí konkurence (tak si alespoň jejich váhání vysvětluji), protože sedmdesát let po Čapkově smrti jsou jeho autorská práva volná, to znamená, že ho může vydávat každý. Ale vzhledem k tomu, že se česká literatura zase tolik neprodává, je už jenom představa, že by vyšly dva překlady Továrny na absolutno najednou, tak tíživá, že se radši celého projektu vzdají.

Překladům se věnujete léta, změnil se za tu dobu váš styl práce? Když si vzpomenete na první a na poslední překlad, který jste dělala, je v tom velký rozdíl?

A jaký! Mým prvním překladem byl Indiánský běh Terezy Boučkové, ten jsem dělala s Kathrin Liedtke a vyšel v roce 1993. Druhým mým překladem byla Sestra Jáchyma Topola, kterou jsem překládala s Beate Smandek, a kniha vyšla v roce 1998. Dělaly jsme na ní asi tři roky. Někde mezitím vyšel i překlad Jáchymových básní, na jejichž výběru a překladu jsem pracovala společně s Anjou Tippner. Odešla jsem z Československa v roce 1983, a i když jsem v Hamburku vystudovala slavistiku a východoevropské dějiny, moje němčina ještě nebyla na úrovni, na jaké můžete překládat uměleckou literaturu. Překládání mě vždycky fascinovalo, přišlo mi, že moje úloha exulantky je zprostředkovávat v Německu literaturu mé země, ale moje začátečnické pokusy se nedaly použít. Už ta různá jména mých spolupřekladatelek (všechno kamarádky ze studií) naznačují, jak bylo těžké najít někoho na soustavnou spolupráci. Až asi o deset let později jsem začala překládat sama.

>> Pořiďte si vstupenky a rezervujte si místa na pořadech Svět knihy Plzeň 2019 online

Na jakou knihu si teď myslíte? Na co byste měla překladatelskou chuť?

Stále doufám, že se najde někdo odvážný, kdo by chtěl udělat již zmiňovanou Továrnu na absolutno. Takový hezký, vtipný text v hovorové češtině, která stylisticky i náladou připomíná mého oblíbeného německého autora Hanse Falladu. To by byl po minulém roce, kdy jsem překládala současně Citlivého člověka Jáchyma Topola a Příspěvek k dějinám radosti Radky Denemarkové, příjemný oddych. Stále také doufám, že si Radčino německé nakladatelství Hoffmann und Campe dodá odvahu a rozhodne se vydat její nový román Hodiny z olova. Přijde mi velice aktuální, a to nejen kvůli jeho čínské tematice, která je samozřejmě velice zajímavá, ale i jako výpověď o současné české, potažmo východoevropské společnosti. Za to, že jsem teď právě v Čechách, vděčím pracovnímu stipendiu od Českého literárního centra, resp. od Ministerstva kultury ČR. Přijela jsem bádat o Karlu Schulzovi, z jehož díla bych chtěla sestavit a přeložit malý výběr, převážně asi z jeho expresionistických povídek z třicátých/čtyřicátých let, a pokusit se pak pro něj najít německé nakladatelství. Jeho nedokončený román Kámen a bolest, který existuje ve starém německém překladu z padesátých let, by si samozřejmě také zasloužil nový jazykový háv, ale o tom raději ani nesním.

Jana Marxtová