Dívka u oleandrového keře - 1. část

Povídka na pokračování z knihy Vlny v řece Arnošta Lustiga.

Jenom člověk je jako pevnost, která se vzdává ve chvíli, kdy odolala. Jen v jeho očích může vypadat věrnost jako zrada a láska jako zklamání. Ale vždycky zůstávají věci jen tím, čím jsou.

Moře hučí, mísí se do mezer mezi slovy.
„Nevím ted přesně, jak ti mám říkat,“ ozve se mladý muž.
„Počkej, tenhle knoflík ti zapnu sama,“ odpovídá mu dívka a vezme do prstů kraje vojenské košile. „Víš, to je zvláštní, že myslíme oba vždycky na stejnou věc. Už je to dnes od rána. Ale teď jsem taky ráda, že už jsme sami.“
„Je ti dobře?“
„Jednou ti to povím.“
Vítr sbírá z mola nejmenší vlnobití; někde daleko odtud řvou neviditelní mořští ptáci. Z hostinců Pinguín a Ginati, za písečným převisem, kde leží vesnice, sem přitéká hudba. Začátek pobřeží Naharyie se táhne pískovištěm s kaktusy kolem vodárenské věže, už rozsvícené, a vytváří oblouk a cestu; oba dva se otáčejí a za sebou vidí chatrč, kterou budou spolu obývat; stojí na dvou břevnech, víc bedna než dům, s jediným oknem, vybouraným do prkenného boku jako tmavé oko s bílou řasou záclony.
Ruka dívky přejíždí bříškem dlaně po jeho prsou. „Ale zapnu ti to, neboj se.“ jeho khaki košile je dosud rozevřena až skoro k pasu.
„Od čeho máš tolik oděrek?“
„Česala jsem olivy,“ vysvětluje mu dívka. „Ale není to špatná práce. Kdybychom to dělali spolu, docela by to ušlo, i když je to jen sezónní. Bylo by lepší najít si něco trvalejšího.“
„Jen z toho máš tolik jizev? Proč jsi tak dělala?“
„I ty bys tu měl práce dost. Nedovedeš si to ani představit. Prostě bys tu zůstal. Napsal bys dopis, žes mě tu našel a že sis mě vzal. V tom mám ohromnou jistotu, že by sis tu zvykl.“
„Tenhle šlágr, co hrají zrovna z Ginati, se jim docela povedl. Líbej mne, Harry, Harry, líbej. Jsem rád, že jsme spolu. je to úžasné, že jsme spolu. Počkej...“
Náhle dívka řekne:
„Právě že jsem na to tak šíleně čekala, víš. A že jsem o tom musela tolikrát přemýšlet. Když jsem tu byla sama a čekala jsem i na tebe, smím ti to říkat? Musím přece...“
„Budeme mít společně děti. Tady by jim jaktěživ nikdo nic nevyčítal, třeba původ. Byli by tvrdí jako tahle země. Víš, je to tvrdá země a lidé tu musí být také tak tvrdí, jinak by neobstáli. Myslím, že by můj otec souhlasil s tím, že tu jsem, kdyby žil. A že ti by nechtěl, abych odtud odešla, když už tu žiju. Tohle jsou ty hodinky, jak jsem ti o nich psala. Vezmi si je. Slíbila jsem, že je dám tomu, koho si vezmu a z koho by měli radost.“
Nebe je jako temně modrý brokát. Je vidět Velká medvědice a Honicí psi i Drak. Za ohradou z bílých kanystrů trčí docela u moře dva polozasypané barely od nafty. Mladý muž v sobě hledá odpověď a mlčí.
„Cos to se mnou udělal?“
A potom věcněji: „Z druhého konce Naharyie, víš, tam co jsou ty uvítací tabule, najdeš ještě zbytky tankových zátarasů. Ti lidé, co tu bojovali a padli nebo zůstali, byli velmi stateční. Nebylo  kam ustoupit. Představ si, že to bylo celkem šest nepřátelských zemí a v záloze byla Anglie a my jsme věděli, že se buď ubráníme, anebo nás utopí v moři. Bylo jich padesátkrát víc než nás.“
A zase: „Když mě tak držíš za ruku, myslím na ně, kvůli těm hodinkám, víš.“
„Ten malý človíček, co nás oddával,“ odpovídá náhle mladý muž, „snad ani nevěří v boha. Jeho syn je komunista. Sám mi to řekl. Jmenuje se Karel Maria Salamon.“
Oba se otáčejí znovu k hranaté dřevěné stavbě, která teď bude jako jejich dům.
„Je to vlastně jen lift; tak se tu říká těmhle velkým stěhovacím bednám; ale je hodně veliká. Udělala jsem tam okno. Všiml sis toho? Kdyby žil můj otec, měli bychom lepší dům. Pořád na něj myslím. Nedovedeš si představit, jak by mi bylo, kdyby tu na chvilku mohli být.“
„Pojď...“
„Ne, takhle mne nezvedej, neznáš cestu, spadneme...“
A po chvíli: „Když mě takhle neseš, vidím to pořád před sebou. . . oblek starého Faraa ti neseděl, jsi širší v ramenou; a ani jsi nevěděl, proč říkám paní Marianně Kánové žena z Mauritiu... Fotografovi se přitom v jednom kuse chvěly ruce... Jeden čas, ale ještě předtím, než jsi přijel, mě pořád někam zval... Pozor, tady jsou ty oleandry, vidíš ten keře... Už mě raději pust.
Dřevo chatrče skřípe vedrem, třebaže už je večer.
„Tu postel jsem koupila.“
„Mám zavřít?“
„Sem nikdo nechodí.“
„Stejně.“
„Můžeš všechno.“
„Víš, jak jsem včera v přístavu koupila tu rudou vlnu?“
„Vím.“
„Budeš z ní mít krásný svetr, s rolovacím límcem až ke krku. Užil bys ho po večerech nebo v zimě i tady.“
A ty?“
„Já ho budu dělat a ty nosit. To bude, jako by byl můj. Ty budeš já a já budu ty. Od téhle chvíle až...“ Ale nemá už čas dopovědět.
„Danielo,“ řekne náhle Kamil Dreisler, „jsi moje žena.“
„Nemohu tomu stále věřit. Ano. Ano. Pojď ke mně.“
A pak velmi pomalu a vážně: „Takhle jsem to řekla prvně. Třeba bys to chtěl někdy vědět. Čekala jsem na tebe a tys přišel. Byla jsem věrná. Pojď.“
„Moje žena,“ opakuje Kamil Dreisler.
V pomlce, kterou zmrtvují, jsou hvězdy, a bílé tělo jako mléko v místech, kde měla prve šaty. A k jeho vlně bolesti, jako by umřel a znovu se narodil, přibývá jejich dech a stále ta horká, dusná vůně dřev.

Jitro po světlé noci. - 
„Farao Blumen v to věří,“ opakuje Daniela Dreislerová.
„A ty?“ Vezme do dlaně bílý zub dravé ryby, který sem včera přivázal starý Farao za provázek k veřeji jako amulet, zatímco pan Kán a paní z Mauritiu stěhovali svůj evropský nábytek k zadní stěně liftu, aby novomanželé Dreislerovi měli víc místa.
„Ty nevěříš?“ doráží Daniela Dreislerová. Krouží malými rty jako k polibku; je zrůžovělá ve tvářích, snědá až hluboko k šíji; černé vlasy má rozhozeny po polštáři a ruce složeny pod hlavou.
„Nemusím,“ odpoví konečně Kamil Dreisler. „Nejsi ospalá, Danko?“
„Ne.“ Pomlka. „Muži, nespíš?“
„Ne. Pojď blíž. Když jsem ještě nechodil do školy, brala si mě matka ráno nebo večer do postele a dělala mi to na spáncích jako ty.“
Později Daniela Dreislerová vysloví, nač celou dobu myslela: „Víš, já mám taky dobrou paměť. A bála jsem se, že nebudeš moci přijet. A pak zase, když už jsi tady byl, že budeme na svatbě sami. Nevíš, co to pro tuhle vesnici znamenalo za poprask, chtít se provdat za někoho, kdo by chtěl obrátit celý svět naruby. Přítel hostinského s tou napoleonskou ofinou to všude roztrušoval. Je to emigrant z Ruska. Lidé si tě představovali jako divocha.“
„Ted jsi pro něj taky... (nechce říci slovo divoch) jako moje žena...“
„Nemysli si, že tady nejsou komunisté... ale je jich málo...“
„Dám ti ruku pod hlavu, když chceš.“
„Bude tě to bolet. Měla jsem se narodit jako kluk.“
„Jsem radši, že ses narodila takhle.“
„Teď jsem taky radši“
“Zvedni hlavu. Jako já. Všechno stejně.“
„Věřila jsem v to celý rok.“
Daniela Dreislerová přivře oči, které jsou tmavé a černé. Pluje v nich veliká únava. Pozoruje lem bílého hadříku v okně. Myslí na dvanáct měsíců, kdy byla vojákem Dobrovolně brigády; přihlásila se v Čechách, kde byla vycvičena ve zbraní a odeslána sem, když v této zemi vypukla arabsko-židovská válka, a pak zase válka nebyla a česala v Galileji olivy za osmdesát piastrů a čekala na Kamila Dreislera, přijde-li nebo ne, a někdy, když dozněla hudba z Pinguínu nebo z Ginati a hučelo moře a řvali ti malí ptáci, doufala, že tu zůstane s ní. Probírá svými zdrsnělými prsty česačky jeho kaštanové vlasy. Mohl by tu přece jen zůstat, myslí si, kdyby chtěl. Za pár let by mu to nepřišlo. Říkal, že to nemá v krvi, ale bude tomu asi naopak. Daniela půjde s ním. Paní Marianna Kánová anebo pan Farao Blumen budou dostávat jejich dopisy, jako je dosud dostávala ona. - O městech, kde budou všichni jíst, když je čas k jídlu, a pít, jakmile dostanóu žízeň. O slunečných domech pro ty, co přijdou z práce, o stejném dílu hluku i ticha, kouře i hor pro všechny, 0 zemí, kde se už žádná lidská dlaň nepoškrábe o ostnatý drát.
„Každý věří na jinou spravedlnost,“ řekne. „Můj otec věřil v tuhle zemi. Asi se to nikomu nesmí brát.“
Daniela Dreislerová zvolna položí obě dlaně svému muži na prsa, jako by se hřála. "Teď jsem tedy Dreislerová. Už ne Klausová. Něco podle tebe a něco podle mne. Musím ti to říci, když slyším, jak ti bije srdce. Slyšíš to?“
Pak mu políbí Daniela Dreislerová důlek, kde končí hrdlo a začíná hruď. Přijme jeho ruce na svých ramenou a zádech a bocích a tam, kde je má sama. Oblouk, tak pružný; odstíny v barvách snědého lístku olivy; a pro oba tišina spánku, které se dlouho bránili. Ještě chtěl zopakovat, že teď už není tak tvrdá, jako je tahle země, ale už to nezopakoval.

_________________________________________________________

Arnošt Lustig (1926-2011)
Významný český prozaik, scénárista, pedagog, publicista a novinář, jehož dílo bylo přeloženo do 25 jazyků.

Držitel Ceny Mladé fronty (1962), Státní ceny za novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1967), Ceny B'nai B'rith (1974), Ceny Publisher´s Weekly za nejlepší literární dílo (1991) sdílené s Normanem Mailerem a Johnem Updikem, Americké Židovské národní ceny (1980, 1986), Emmy (1986), Ceny Karla Čapka za celoživotní dílo (1996), Medaile Za zásluhy I. stupně (2000), Ceny za celoživotní dílo udělované Americkou akademií umění a věd (2004), Ceny Vladislava Vančury (2005), Medaile Ministerstva kultury ČR ARTIS BOHEMIAE AMICIS za dlouholeté a systematické šíření dobrého jména české kultury doma i v zahraničí (2006), Ceny Franze Kafky (2008), Rytířem Řádu Marka Twaina a dalších prestižních mezinárodních cen. V roce 2003 nominován na Pulitzerovu cenu (za knihu Krásné zelené oči), 2009 na Mezinárodní Man Bookerovu cenu za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině, třikrát byl v užším výběru na Nobelovu cenu za literaturu. 

Kromě neustálé tvůrčí literární a scenáristické práce se Lustig do svých posledních dnů angažoval jako: Čestný prezident Společnosti Franze Kafky, Čestný předseda mezinárodního festivalu židovské české a německé kultury Devět bran a organizace pro podporu vědy Česká hlava. Čestné doktoráty získal na chicagské Spertus College a Michiganské univerzitě. 

Narodil se v Praze v rodině Emila Lustiga, nemajetného obchodníka s textilem. V roce 1942 byl poslán do Terezína, později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim, Buchenwald. V dubnu 1945 utekl z transportu smrti z Dachau a v Praze se zúčastnil květnového povstání. V roce 1948 odjel jako zvláštní zpravodaj do Izraele, odkud referoval o válce za nezávislost státu Izrael. Své příspěvky pravidelně publikoval v několika československých novinách, časopisech i v rozhlase. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou (1927-2009), s níž měl dvě děti - Josefa a Evu. V roce 1968 odešel přes Itálii, Izrael a Jugoslávii do USA, kde přednášel na několika univerzitách. 

Romány, novely a povídky Arnošta Lustiga i filmové scénáře, které podle nich vznikly, stále patří mezi nejzdařilejší díla věnovaná lidským osudům (převážně židovským, ale rozhodně ne pouze jim) ve dvacátém století, které stále poznamenává i naše životy. Jsou pozoruhodnou a silně autobiograficky laděnou výpovědí o zlu, které neustále hrozí zničit člověka fyzicky i metafyzicky - i o nadějích, které představuje příklon k obecně platným lidským hodnotám. Jeho životní osudy i neobyčejně charismatická osobnost se staly předmětem několika domácích i zahraničních televizních dokumentů, intenzívně se účastnil besed a přednášek na téma holokaustu. Zemřel v Praze roku 2011, když po dlouhém a těžkém boji podlehl rakovině.