Brasília - město - sen

Pro účely této publikace nafotografoval Pavel Frič v letech 2012-2015 v Brasílii několik tisíc snímků. Jejich výběr v grafické úpravě Martina Hůly prostupuje celou knihou, doprovázen zasvěceným průvodním komentářem, popisky, citáty, množstvím marginálií upřesňujících jména a jevy z brazilské kultury a reálií, jak je připravila editorka je Yvonna Fričová. Kromě díla hlavních protagonistů (architekta Oscara Niemeyera, urbanisty Lucia Costy, krajináře Roberta Burleho Marxe a konstruktéra Joaquima Cardozy) je rovněž (díky spolupráci významných brazilských archivů) představen fotografický odkaz slavných brazilských tvůrců, kteří dokumentovali budování města (Marcel Gautherot, Mário Fontenelle, Luis Humberto), stejně jako přínos význačných výtvarníků (Athos Bulcão, Marianne Perretti, Alfredo Ceschiatti aj.). Kresbami do knihy přispěl arch. David Vávra, ozvláštněním jsou i komiksové "stripy" Lucie Lomové.

Ukázky citované v knize také chtějí čtenáře upozornit na práci významných českých překladatelů, publicistů a popularizátorů brazilské literatury, kultury a historie v České republice. Součástí jsou i výsledky pátrání po kořenech J. Kubitscheka na Třeboňsku v souvislosti s osudy českých imigrantů do Brazílie v 19. století. Nechybí stavba československé ambasády v Brasílii - vynikající dílo evropského modernismu od Karla Filsaka a kol., které bylo zahrnuto do urbanistického konceptu Brasílie na doporučení samotného Lucio Costy.

Přínosem knihy je první české zveřejnění zadání a výsledků soutěže na pilotní urbanistický plán města Brasília, včetně vítězného návrhu Lucia Costy, který laskavě poskytl brazilský Archiv Federálního distriktu, stejně jako množství historických fotografií z dramatické výstavby města. Garanty odborné úrovně jsou přední brazilští historici architektury a urbanismu Frederico de Holanda a Jeferson Tavares. Knihou dále prostupují originální postřehy o milovaném městě Brasília od básníka Nicolase Behra.

Po krátkém pobytu v Argentině, kde vytvořil několik rozměrných pláten, přesídlil do Paraguaye. Blízkost dosud neprobádaných domorodých kultur vzbudila jeho vědecké ambice. Své poznatky o tamějších indiánských kmenech, jejich zvycích a umění shrnul především do dvou stěžejních knih Čamakokové a Kaďuveové, které vyšly po jeho návratu do Itálie v roce 1893. Znovu se tam stal středem společenského zájmu nejen svými osudy a zámořským malířským dílem, ale také shromážděnou etnografickou sbírkou velké historické a dokumentární ceny. Zároveň se systematicky připravoval na další pobyt v Jižní Americe a studoval veškerou dostupnou literaturu v oblasti antropologie, etnografie a lingvistiky. V červenci 1896 odjížděl znova do Paraguaye s utříděnými zkušenostmi, nabitý znalostmi a s jasnou představou o dalším směru svého vědeckého bádání. Vezl si také novou technickou pomůcku pro terénní výzkum - fotografický aparát.

Obtíže, které musel v 19. století překonávat cestovatel-fotograf v tropické divočině, si dnes umíme už jen stěží představit. Aparát byl objemný a nepohodlný, skleněné negativy těžké a křehké, měchové zařízení chutnalo termitům. Součástí výbavy byly i chemikálie, protože exponované desky bylo třeba zpracovat přímo na místě, za noční tmy, ve vodě plné mikroorganismů, v horku a vlhku, které narušuje citlivou želatinovou emulzi, ale škodí i dřevu fotopřístroje. Samostatnou kapitolu tvořil přístup domorodců k fotografování. S nepohotovým velkoformátovým aparátem, málo citlivými skleněnými negativy ve výměnných kazetách, kdy se zdlouhavě komponuje a zaostřuje pod černou plachetkou, trvá pořízení jediného záběru dlouhé minuty. Portrétovaní vůbec nechápali, proč by měli takovou dobu bez pohnutí a se stejným výrazem v tváři stát na jednom místě před tou záhadnou věcí na třech nohách... Případný záblesk magnéziového světla byl rovnou důvodem k agresi.

Guido Boggiani zhotovil v letech 1896-1901 podle pečlivě vedeného soupisu na 415 snímků na skleněné želatinové desky různých formátů (nejčastěji 18×24 cm a 13×18 cm). Dalo by se očekávat, že krajinářská tvorba, v níž vynikal jako malíř, bude také těžištěm jeho fotografického díla. Pravý význam a síla jeho fotografií však spočívá v jeho portrétní tvorbě, která tvoří největší skupinu jeho negativů. Od původně čistě vědeckého záměru (například zdokumentovat ornamentální malby na kůži nebo antropometrickou metodou zaznamenat tělesné znaky zkoumaného kmene) ho záhy odvedlo jeho umělecké vidění světa. Pochopil, že díky optickému přístroji získal novou možnost tvůrčího výrazu.

Přes ztížený kontakt s divochy s tolik odlišným myšlením a žebříčkem hodnot, na něž dosud nedopadl stín zániku vlastní kultury, se mu podařilo zachytit autentické a ještě normálně fungující přírodní komunity, k nimž dosud nepronikl destruktivní vliv bělošské civilizace. Mimořádně kultivovaným ztvárněním popisného dokumentu se začlenil mezi přední průkopníky nového estetického výrazu "čisté" fotografie jako svébytného odvětví výtvarného umění, jak byla s konečnou platností uznána až o mnoho let později. S nevídanou uměleckou silou a pozoruhodnou technickou brilancí však vytvořil dílo, jemuž náleží čelné místo v počátcích dějin výtvarné fotografie.

Ačkoliv je u většiny Boggianiho portrétů patrné, že je pořídil s plným vědomím i souhlasem modelu, nedůvěra k neznámému přístroji a strach z divných "kouzel", ke kterým patří vzhůru nohama obrácený obraz na matnici fotoaparátu, proces vyvolávání negativu nebo samotný dvourozměrný papírový obrázek se zmenšenými podobiznami konkrétních lidí, byly patrně jedním důvodů Boggianiho smrti. V roce 1901 se nevrátil z výpravy k indiánům Čamakoko a později byly nalezeny jeho zohavené tělesné pozůstatky i zničená výbava.

V letech 1904-1908 shromáždil jeho fotografickou pozůstalost v Jižní Americe český cestovatel A. V. Frič (1882-1944), získal ji od pozůstalých darem a přivezl do vlasti. Sbírka zůstává pro nezájem institucí dodnes v péči rodiny. Z vybraných originálních velkoformátových skleněných negativů (s důrazem na fotografické kvality Boggianiho díla) byly před časem vyvolány bez jakýchkoliv opravných zásahů (retuší poničených míst, výřezů apod., aby byl patrný jejich současný stav a doložen původní autorský záměr) kontaktní kopie a na jejich základě byla vydána publikace Guido Boggiani, fotograf. "Udělali jsme ji tak, jak si ji sám Boggiani představoval - jako umělecký obrazový atlas, v pevné vazbě, na ušlechtilém papíře, s fotografiemi rámovanými bílým prostorem. Popisoval tak svůj záměr přátelům v dopisech. Byl si vědom, že vytváří dílo naprosto mimořádného významu - nejen z odborných antropologických důvodů, ale především z hlediska uměleckého," říkají Yvonna Fričová a Pavel Frič, autoři monografie, která získala mnoho cen a uznalých recenzí.

Nakladatelství Titanic (1992)

Malé nezávislé nakladatelství, spojené s řadou uměleckých knižních projektů, oceňovaných za práci s fotografií. Kromě architektury a české vlastivědy se jako jedno z mála v ČR zabývá iberoamerickou tematikou. Jeho zakladateli jsou manželé Fričovi. Pavel Frič (1955) je fotograf architektury, PhDr. Yvonna Fričová (1954) je editorkou tohoto knižního díla a autorkou průvodních textů. Kniha vznikla jako soukromý projekt na jejich vlastní náklady, bez dotací a grantů, stejně jako předchozí publikace, např. Guido Boggiani - fotograf, Obrazy z dějin české architektury; 20. století české architektury; Industriál_paměť_východiska; Drobné perly české architektury, knihy z pozůstalosti A. V . Friče Čerwuiš, Indiánská knížka aj.