Antonín Bajaja: Laudatio pro Davida Shorta

Prestižní Cenu Jiřího Theinera, udělovanou žijící osobnosti nebo instituci významně se podílející na šíření a propagaci české literatury v zahraničí, si letos z veletrhu Svět knihy Praha odnesl britský překladatel David Short. Přečtěte si laudatio, které napsal český spisovatel Antonín Bajaja.

Laudatio

Dámy a pánové, čtenářky a čtenáři,

zahájím tento pochvalný projev otázkou. Na katedře bohemistiky olomoucké univerzity mi ji položila studentka české a anglické filologie. Říkejme jí Irena. Zeptala se, jestli může svůj zápočtový text (jakýsi příběh) odevzdat v angličtině. Na můj údiv reagovala sdělením, že v poslední době píše rovnou anglicky, češtinou se nezdržuje. Napadlo mě, že je z česko-anglické rodiny, tedy bilingvní. „Bohužel nejsem,“ řekla, „ale na gymnáziu jsme měli perfektního učitele, taky jsem absolvovala stáž v Glasgow a jahodovou brigádu ve Španělsku - no a díky angličtině v pohodě.“ „Je rozdíl konverzovat, nebo napsat příběh,“ namítám s odkazem na podstatu filologie, kterou studuje. „Určitě,“ přikývla se špetkou ironie, „důležitý je historický a kulturní kontext.“ Najednou se debata, kterou naťukla Irenina otázka, rozjela. Kdosi prohlásil, že v průběhu několika generací ztratíme většinu jazyků. Zřejmě zůstane jen globalizovaná angličtina, nějaká modifikace francouzštiny a španělštiny, konzerva ruštiny a němčiny, možná i čínština s arabštinou, obě poangličtěné. Zahlédl jsem, jak si Irena se sousedkou cosi špitají. "Nepodělíte se s námi?" zeptal jsem se. Probíraly pasáž z doporučené knížky, kde si Jean-Philippe de Tonac povídá s Jeanem-Claudem Carriѐrem a Umbertem Ecem o budoucnosti knih. Nějaký italský aforista tam prohlásil, že nelze být velkým bulharským básníkem - velkým ve smyslu slavným. Kdyby totiž takový existoval, jeho jazyk není dost známý, a i kdyby napsal mistrovské dílo, nezíská Shakespearův věhlas komunikující s celosvětovým vědomím. Zmíněný aforista mohl samozřejmě zvolit místo Bulharska Českou republiku, avšak naše debata chytila druhý dech, jakmile jeden student, který strávil prázdniny péčí o lidi v hospicu, prohlásil: „Kam se hrabe celosvětové vědomí na svět, co máme v sobě,“ a rozpovídal se, bylo by to na povídku, je proto nejvyšší čas, abych přešel k laudatiu.

Letošní Cenu Jiřího Theinera za šíření a propagaci české literatury v zahraničí získal David Short. Nemá rád laudationes a nejraději by se při nich propadl do země. Doufám, že se tak nestane. Narodil se 10. července 1943 jižně od Manchesteru ve vesnici Prestbury v hrabství Cheshire, kam byly v té době odváženy rodičky, aby v bezpečné vzdálenosti od velkoměsta unikly německému bombardování. Musím však připomenout, že teď jsme v Praze, na jejíž slávě se podíleli mimo jiné hvězdopravci. Náš laureát se proto - s odkazem na jejich bádání - narodil nejen v Prestbury, ale i ve znamení Raka. Ten je podle starých Egypťanů symbolem nebeské síly duše, jež touží po domově, a bývají to lidé nevýbojní a plaší, ale jsou též velmi inteligentní a znalí, aby uměli nasbírané zkušenosti rozvíjet a zhodnotit. Kdosi moudrý řekl, že vše podstatné prožíváme v dětství. David je prožil na venkově severní Anglie. Tam také - v kraji s poetickým jménem Rossendale - získal základní a půlku gymnaziálního vzdělání, v němž pokračoval na chlapeckém gymnáziu v Liverpoolu. Tu se stal z chlapce mladík a byl přijat na univerzitu v Birgmingamu, kde chtěl původně studovat rusistiku s francouzštinou, ale součástí kurzu byla také srbochorvatština se srovnávací slovanskou filologií a tím - jak se říká - přičichl i k jiným slovanským jazykům. Zatoužil po jejich nejzápadnější výspě - po češtině a v roce 1966 získal stipendium Britské rady na Univerzitu Karlovu. Praha ho uchvátila, zůstal zde několik let. Zažil sovětskou okupaci, která ho (cituji) znechutila a zároveň způsobila, že ruština v něm usnula, zato čeština (a s ní ruku v ruce slovenština) se usadila - ba dokonce zabydlela, neboť 19. ledna 1969, v den úmrtí Jana Palacha, se seznámil se svou ženou Líbou, hispanistkou z Orlických hor, a v říjnu téhož roku se s ní oženil. Díky přičinění různých lidí dostal místo asistenta na katedře lingvistiky a fonetiky filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ale po dvou letech se oba definitivně odstěhovali do Anglie. V lednu 1973 se David stal učitelem češtiny a slovenštiny v Ústavu slavistiky a východoevropeistiky na Londýnské univerzitě, kde zůstal až k odchodu do penze v roce 2011. Přestože se tu při zaměstnání stal navíc diplomovaným lingvistou na vedlejší Škole orientalistiky a afrikanistiky, těžištěm jeho pedagogické činnosti byla nadále čeština se slovenštinou. Spolu s ním tenkrát nastoupil do "Ústavu" dnes uznávaný literární vědec Robert Pynsent, který po vzájemné dohodě převzal obě literatury, zatímco David se věnoval především výuce jazyků. Pobyt na univerzitě ovšem vyžaduje prezentaci. Z toho vyplývá, že jeho publikační a překladatelská činnost se týká převážně jazykovědných oborů. Výčet by byl dlouhý, stačí připomenout, že například za třísvazkový Slovník české frazeologie a idiomatiky obdržel spolu s ostatními autory kromě Diplomu ČSAV též cenu Slovník roku Českého svazu tlumočníků a překladatelů. Další cenu Slovník roku pak dostal za Heslář české avantgardy. Je též nositelem Medaile rektora Univerzity Komenského v Bratislavě a Medaile Artis Bohemiae Amicis Ministerstva kultury ČR. Mnoho překladů a jiných příspěvků napsal pro Portál české literatury, řadu prací pro nejrůznější sborníky, antologie, časopisy, webové stránky apod. Spolupracoval s legendárním divadlem Royal Court v rámci workshopů pro české dramatiky nebo s Českým centrem v Londýně, kde se mimo jiné setkal s Václavem Havlem v roli tlumočníka... a mohl bych pokračovat třeba knihou Customs and Etiquette in the Czech Republic (Obyčeje a etiketa v České republice) přeloženou do francouzštiny a holandštiny. Snad největšího úspěchu však dosáhla anglická učebnice češtinyTeach Yourself Czech, později pod názvem Complete Czech, která byla přeložena do němčiny a polštiny. Napadá mě, že jde o čin oddalující zánik jednoho malého jazyka.

Teď se možná ptáte: a co beletrie? Byla sice doménou Roberta Pynsenta, ale David ji také sledoval a občas překládal, i když zásadní rozhodnutí přišlo až v roce 2005 s vydáním Nezvalovy prózy Valerie a týden divů. Naplno se pak do prózy, poezie i dramatu pustil v penzi. Titulů vč. ukázek pro speciální účely jsou desítky a představují pestrý průřez staršími i současnými autory bez ohledu na poetiku a žánr. Namátkou, s dráždivou chaotičností z nich vybírám: Karel Čapek, Michal Mareš, Ivan Klíma, Antonín Sova, Jáchym Topol, Daniela Hodrová, Hana Andronikova, František Gellner, Michal Viewegh, Gabriela Preissová, Jaroslav Seifert, Radko Pytlík, Bohumil Hrabal, Kateřina Rudčenková, Jaroslav Durych, připravovaný Vladimír Holan. Snad to pro ilustraci stačí - a právě teď přichází okamžik, kdy musím zdůraznit, že jeho způsob převodu slov z jazyka do jazyka (často zarostlými pěšinami a po lanech nad propastmi) není jen dílem jazykovědce, ale i přírodovědce. Jde o jedinečný, Shortovský styl. Usazoval se v něm od dětství prožitého, jak bylo řečeno, na venkově. Nepoutají ho - stejně jako básníky - známé a viditelné věci. Zvláštní pozornost věnuje miniaturnímu hmyzu, s potěšením tu žoužel fotografuje a řadí do souvislostí a objevy pak nezasílá jen k úředním zápisům, ale i okruhu přátel. Tak i já mívám možnost zahledět se do snímků plochušek, píďaliček, jarnic, zejkovců a dalších. Pernatuška trnková se náhle stává baletkou z Labutího jezera, Pakomár kouřový panošem s okrasou pštrosích per a k housenkám schovaným přes den v tymiánu a majoránce připsal David větu: Vylézají v noci, aby se opalovaly v měsíčním svitu. Se slovy zachází jako s živými tvory, objevil dokonce krasavce, který ještě nemá české jméno, a mohl by se jmenovat třeba Zavíječ hnědožlutý.

Co ještě dodat? Davidův syn je desetijazyčným tlumočníkem u evropského parlamentu, dcera, která umí anglicky, česky a německy, má doktorát z přírodních věd. Vnučka od syna ovládá pět jazyků, učí se čínsky a studuje biologii na Imperial College v Londýně, kde dokončuje práci související s výzkumným projektem o mšicích. Otec genetiky Gregor Johann Mendel by měl radost.

Na závěr (a abych splnil laureátovo přání) tu mám sdělení, že jeho žena, hispanistka, jíž přátelé a blízcí říkají Líbo, přeložila do češtiny Korán. Požádala ji o to britská odnož pronásledované muslimské menšiny Ahmadiyya, a protože šlo o překlad z pákistánské angličtiny, zapojil se do díla i David. Pracovali na počítači s prastarým softwarem. Líbin bratranec jim později převedl text z tehdejších disket na nové nosiče, ale ty se ztratily a pronásledovaní muslimové jim nedali žádný výtisk. Bůh (či Alláh) ví proč. Dodnes to Shortovy mrzí, jejich známá prý tu knihu někde zahlédla, ale to už je dávno. Rozhodli se zajet na vesnici, kde měla mít Ahmadiyya ústředí. Zastihla je bouře. Proudy deště znemožňovaly výhled. Potopa. Zabloudili. Při otáčení sklouzli z cesty. Narazili do stromu vyvolávajícího představu rajské jabloně, a zatímco nebe křižovaly blesky, hromobití nabylo artikulované podoby. Zaslechli zvolání o troufalém městě Bábel, což značí "zmatek", neboť tam byl jazyk všeho lidstva zmaten, aby jedni nerozuměli druhým.

Promiňte. Už jsem za hranicí laudatia, vypadá to zase na povídku. Kdybych ji napsal a David přeložil do angličtiny (nejlépe globalizované), přibyla by další kapka k propagaci české literatury v zahraničí. Název už mám: Cesta za Koránem. Nebo Hledání ztraceného Koránu? Ještě si to rozmyslím.

(Antonín Bajaja, 11. 5. 2018, Praha - Svět knihy)