{Aktuálně.cz} Slovo proti totalitě. Nobelistka Müllerová do Prahy přiveze román o tajné policii

Mladá učitelka se vrací do svého bytu a něco je jinak. Na zemi jako vždy leží rozprostřená liščí kožešina. Ale lišce někdo uřízl nohu.

Za pár dnů žena nachází další uřezanou končetinu. A nespláchnutý záchod. Příště nalezne v bytě nedopalek cigarety, ve schránce výhružný anonym.

Tím, kdo po sobě záměrně nechává stopy, jsou agenti tajné policie. Naznačují učitelce, že ji sledují, že k ní mohou, že mohou cokoliv. S každou uřezanou liščí kožešinou stupňují psychický tlak na svou oběť.

Ta scéna by se mohla odehrát v někdejším komunistickém Československu, avšak pochází z Rumunska konce 80. let minulého století, ba dokonce čerpá ze zážitků německy píšící rumunské spisovatelky Herty Müllerové. Zeptat se jí na podrobnosti brzy budou moci Češi. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2009 bude v květnu hostem pražského veletrhu Svět knihy.

Přijede jako letos již druhá laureátka nejznámějšího světového literárního ocenění - veletrh navštíví zároveň s peruánským romanopiscem Mariem Vargasem Llosou, který Nobelovu cenu obdržel rok po Müllerové. „Zřejmě poprvé v Česku budou dva držitelé Nobelovy ceny za literaturu debatovat na jednom pódiu,“ upozorňuje Guillaume Basset, dramaturg Světa knihy.

Ten se jako tradičně uskuteční na holešovickém Výstavišti, nobelisty však zároveň pozval na společnou besedu 11. května v pražském kině Lucerna. A protože oba spojuje zájem o společnost i politiku, lze čekat „debatu, která výrazně přesáhne rámec literatury“, avizuje ředitel veletrhu Radovan Auer. „Je to směr, kterým bychom se chtěli ubírat, stejně jako ostatní knižní veletrhy ve světě chceme být především festivalem myšlení,“ dodává.

Podobně jako v případě Maria Vargase Llosy bude také návštěva Herty Müllerové, jež se do Prahy vrátí po sedmi letech, spojena s vydáním knihy. Konkrétně jejího románu Liška lovec z roku 1992, který v překladu Radky Denemarkové na pulty pošle nakladatelství Mladá fronta.

Čtenáři ale bude trvat, než se dostane ke scéně, ve které tajní policisté vyhrožují mladé učitelce. Podobně jako jiná díla Müllerové je také Liška lovec osobitá, lyricky napsaná próza. První třetina působí jako koláž, zdánlivě bezdějová. Střídá epizody z totalitního života v továrně, škole nebo na jatkách.

Doba a dějiště jsou realistické, styl nikoliv. Postavy hovoří stejně, jako autorka píše. Místo přímé řeči nechává dialogy vyplynout z vyprávění. Vyznění vět komplikují nápadité novotvary, opakují se obrazy i věty. Trvá, než si čtenář zvykne, než se zpomalí, naladí.

Z precizního textu básnických kvalit, avšak prozaické délky 200 stran postupně krystalizuje příběh, zasazený do posledních měsíců režimu rumunského komunistického vůdce Nicolae Ceaușescua. Společnost je v rozkladu, v krámech nedostatek zboží. Lidé trpí hladem, na ulicích vypadává proud, režim rozežírá korupce a nad vším bdí mocná tajná policie. Nikdo nemůže věřit nikomu, ani čtyři postavy, kolem nichž se dění zkoncentruje - neboť jedna pracuje jako vyšetřovatel tajné policie.

Počtem protagonistů Liška lovec připomene jiné dílo Müllerové, do češtiny již přeloženou prózu Srdce bestie, a najdou se další podobnosti. Jenže v tomto textu děj ani postavy nejsou tím hlavním. Víc než konvenční zápletka nebo peripetie knihu „nesou“ detaily, přesněji řečeno jazyk, jímž je Müllerová líčí.

Slova nabývají potenciálně smrtících významů, člověk může jít sedět za vtip, písničku, zaslechnutou půlvětu. Rumunská tajná služba Securitate už si osvojila sofistikovanější metody než běžné mučení nebo popravy. V lidech vyvolává strach, tlačí na jejich psychiku. Manipuluje, znejišťuje, vyhrožuje, dohání k šílenství.

Rozpoložení postav, které v policejním státě žijí, Müllerová nepopisuje tím, že by jim nahlížela do myšlenek. Místo toho se zaměřuje na předměty, pohyby. Muž kápne parfém za krk dívce a ta cítí „vůni tajných služeb“. Žena při jídle dáví tiše, „aby ji sousedi neslyšeli“. Park leží v oparu strachu, který zrychluje kroky kolemjdoucích. Ve čtvrti mansardových střech se rozkládají tiché ulice moci, domovy ředitelů, dozorců, důstojníků. Tam i „listí nasákne odposlechem“.

Druhou půlku textu Daniela Konráda si přečtěte na Aktuálně.cz.

(Foto: Stephanie von Becker)